Přibylo práce. Všiml jsem si, že opravuju v Google Classroom, každou chvíli mi přijde nový email, na který rozhodně musím odepsat, tak si odskočím od opravování. Mezitím mi přijdou reakce na komentáře, které jsem zanechal u opravených prací. Hodina pryč, a já nevím, jak se to stalo. Co ale vím, že musím zadat novou práci do kurzu. Pak vymyslet další práci. Připravit ji. Odepsat na email. Opravovat. A takhle vypadá nový pracovní kolotoč, který nahradil klasický režim.

Zdroj: Tajný učitel – blog 29. 3. 2020

Na druhou stranu, je tady určitá nová pohoda a pocit větší svobody. Nemusím čekat s učením, až přijdu do třídy. Můžu snídat a zároveň pracovat. Nebo snídat, podívat se na seriál, vrátit se do postele a teprve poté začít něco dělat. A nebudeme si lhát, odpadá pracovní stres. Nedokážu přesně popsat, čím to je. Možná, že veškerá zodpovědnost neleží na mně? Jedu sám, bez lidí, může to hrát roli? Nikdo mě neruší a mám klid na výuku?

Zážitky z posledních dnů mě přiměly k zamyšlení nad současnou situací ve školách. Vnímám ji jako mimořádnou příležitost. Jako šanci skokově se posunout nejen v tolik zmiňované digitalizaci, ale především v tom, jak vést děti k samostatnosti a osobní autonomii. Přesně opačně na mě ale působí situace, které mě obklopují. Bojím se, že pokud budeme pokračovat ve způsobu práce, kterým jsme tohle období začali, přejde chuť učit se i ty, kteří se dosud vzdělávali rádi.

Co s tím? Řeknu vám, co bych udělal já: zrušil bych povinnost psát domácí úkoly a zrušil bych v této době také jakékoli známkování, včetně jedniček a sluníček.

Na vysvětlenou dva příběhy, které mě tento týden potkaly:

Požadavky školy nejsou zákon. Nesplníte-li něco, nestresujte sebe ani děti. Hlavně ale nepropásněte nevídanou příležitost, aby se během koronavirových časů vaše děti naučily i jiné věci. Myslete i na to, že děti by měly taky chodit do přírody, hrát si, číst, uvařit, zacvičit si, zpívat a hlavně se smát.

Vzdělání je mnohem více, než to, co je učeno ve škole. Využijte toho.

Pandemie nikdy není dobrá věc. Je to hrozná věc. Ale možná z ní může vzejít něco dobrého. Cokoli, co přeruší naše zvyklosti, nás může vést k tomu, abychom zkoušeli jiné možnosti. Možnosti, které nás z dlouhodobého pohledu mohou posunout. V tomto článku chci mluvit o potenciálních benefitech koronavirem způsobených uzavření škol a zrušení mimoškolních dospělými řízených aktivit, kterými děti před tím trávily mnoho času. 

Není žádným tajemstvím, že školní děti poslední dobou trpí přeorganizováním života. Ve škole nebo školní prací tráví více času než doma a mnohé jsou ve zbytku dne zaneprázdněné aktivitami, které řídí dospělí. Děti byly zbaveny svobody objevovat a následovat své vlastní zájmy, vytvořit si sebevědomí a zažít nezávislost, která vychází z vytváření svých vlastních aktivit a řešení svých vlastních problémů. Mezi následky patří rekordní úroveň úzkosti, deprese a dokonce i sebevražd a velké poklesy v kreativitě a pocitu kontroly (řízení) vlastního života mezi dětmi a mladými dospělými. Když jsou životy dětí programovány ostatními, nenaučí se žít vlastní životy. Pokud děti neustále dělají, co jim dospělý řeknou, mají málo příležitostí objevit a následovat, co ony samy chtějí dělat – tedy objevení toho, do čeho jsou zapálené.

V posledních dnech je možno číst příspěvky a stesky nad tím, jak probíhá vzdělávání v současných podmínkách. Školy se zavřely ze dne na den a bylo téměř jasné, že takové opatření není na týden. A co teď? Většina učitelů se snažila a snaží v dobrém úmyslu poskytnout dětem práci, a tím poskytnout rodičům prostor pro plnění jejich povinností. Co se ale ve skutečnosti stalo? Na stránkách mnohých škol jsou vidět zadaná cvičení, pracovní listy a další odkazy na různá on-line cvičení. Někteří učitelé hledají další cesty, jak učivo „vymazlit“ a udělat přitažlivějším.

Ve škole jsme se naučili dělit čas na čas pro učení, pro práci a čas pro volnou zábavu. Ale co když je takové dělení špatné? Co když se lze učit i během volna? Co když se ve skutečnosti učíme po celý život, i po dokončení školní docházky, každý den, každou minutu, od narození až do smrti? Co když se vzděláváme, i když jsou školy zavřené?

Co když se právě odehrává vyučovací hodina, při níž se naučíme něco opravdu podstatného? Každý jsme takovou hodinu ve škole zažili. Někdo jednu, jiný možná dvě nebo tři. Víc jich nebylo. Co když teď všichni prožíváme další?

Odehrává se nejdůležitější společenská událost, kterou dnešní děti ve svém životě zažily. Ani většina dospělých nikdy neprožila nic mimořádnějšího. V těchto týdnech nebo měsících se toho hodně naučíme.

V souvislosti s karanténou se najednou rodičů začalo týkat vzdělávání jejich dětí zcela jiným způsobem, než jak byli zvyklí. Najednou je tu plno nejistot.

Zdroj: blog autorky na Aktuálně.cz 26. 3. 2020

Následující věty byly součástí dotazů rodičů pedagožce na on-line deníku Aktuálně.cz.

– Ještě jakž takž zvládám vmanévrovat ho do matematiky, ale češtinu bojkotuje dost sveřepě.

– Mám dvě děti, každé na jiné škole. V jedné škole přijali naprosto ukázkový přístup k dětem a zodpovědnost učit děti nese škola, děti jsou s učiteli online, ti jim zadávají práci, radí, kontrolují. Já jako rodič jsem k dispozici, když je třeba. Druhá škola naopak hodila zodpovědnost učit na rodiče. Komunikace probíhá jen přes webovky, kde dětem visí zadání úkolů na týden a poraďte si…

Kdysi mi moderátor v pořadu Rozstřel řekl: „Ale no tak, děti nemůžou o všem rozhodovat samy. Přece nenecháte vaši dceru jít přes přechod na červenou!“

Svět není černobílý. Je taky červený. A zelený. A modrošedofialový. Je zvláštní, jak málo si to uvědomujeme. Přemýšlím nad tím často, sama mám velkou tendenci k černobílému vidění světa. Říkám si, jak moc za to může fakt, že nám od dětství pořád někdo říká, co je správně a co špatně, a my máme málokdy šanci přicházet sami na to, co je dobré a špatné pro nás, a že pro jiného člověka to může být třeba přesně naopak..?

Rozhodování… jako by existovalo jen „rozhodnu se sám“ vs. „rozhodnou za mě jiní“. 

Někdo věří, že si děti vybírají své rodiče. Nevím, jestli to tak je, ale věřím, že jsme jako druh evolucí naprogramovaní k tomu učit se od ostatních. Věříme, že naši rodiče nás chtějí chránit před nebezpečím, a že jim můžeme důvěřovat.