…aneb Ještě jednou k sérii stop z Wyomingu

Laseroví fyzici sbírají síly k frontálnímu útoku na hranici výkonu 100 petawattů. Pokud se jim to podaří, tak by jejich lasery mohly vyrvat z nicoty virtuální částice. Klíčovým prvkem nové generace extrémních laserů by se mohla stát plazmová zrcadla, která by soustředila ultimátní laserové paprsky, aniž by je to okamžitě zničilo. Doufejme jen, že je realita utkaná z kvalitního přediva.

Dnešní lasery jsou už dost extrémní. Mohou odpálit energii v řádu petawattů. Pokud se takhle nesmírně výkonný laserový paprsek soustředí do maličkého prostoru, tak je naprosto devastující. Hmota kvílí a rozlétá se na kousky. Po atomech zůstanou elektrony a atomová jádra.

Geologická historie naší planety je sice z lidského úhlu pohledu velmi dlouhá a pozvolná, to ale neznamená, že by byla méně dramatická a divoká. Tektonické desky majestátně plují po nezměrném oceánu roztavených hornin a srážejí se s neuvěřitelnou silou. K nebi při tom rostou nová pohoří a staré kontinenty mizí v hlubinách, kde jejich pozůstatky spočívají dodnes.

Teorií je ve vědě plno, dokonce i když se opravdu omezíme na vědu a vynecháme případy, kdy slovem teorie někdo označuje pouhý výmysl. Co odlišuje teorii od libovolného výmyslu? Teď se ale posuneme o dvě tisíciletí zpátky, k řecké theórii, která je zdrojem toho, čemu říkáme teorie. A pak o další tisíciletí a možná ještě o další dvě.

Škeblemi a perlorodkami se inspirovali technologové při tvorbě brnění nové generace. Má být lehké, účinné a poddajné.

Ani ne před půl rokem jsme jako o převratné novince v ochraně před střelami a šrapnely, psali o brnění z kovové pěny. Ta má být při méně než poloviční hmotnosti (oproti jiným typům ochrany), schopna zastavit kulky vypálené z kulometu. V porovnání s dnešní novinkou i kovová pěna bledne. Je totiž, podobně jako keramické destičky, neochotná k ohybu a z vojáků dělá nemotory. 

…aneb Představuje se Magyarosaurus dacus

Spektrometr KATRIN provedl na jaře tohoto roku první čtyřtýdenní „vážení“ neutrina. A i za tak krátký čas se mu podařilo snížit horní limitu na hmotnost této částice. Přesné určení vlastností této stále záhadné částice, hlavně pak hmotností, je klíčové pro pochopení počátku i vývoje našeho vesmíru a je i oknem do nové fyziky a teorií sjednocujících popis interakcí.

Zbrusu nový materiál je černější než nejtemnější hlubiny vesmíru. Pohltí nejméně 99,995procent dopadajícího záření, čímž porazí dosavadní nejčernější materiál, známý jakoVantablack. Nový materiál už za sebou má vědeckou publikaci i použití při tvorběpozoruhodného uměleckého díla „Vykoupení marnosti“.

V roce 2014 se objevil materiál Vantablack, který se stal tehdy nejčernějším. Skládá sez uhlíkových nanotrubiček, díky nimž pohltí 99,96 procent dopadajícího záření. Pokud jste siale tehdy tipnuli, že se už nic černějšího nemůže objevit, tak jste se pořádně spletli.

V oblasti supermasivní černé díry Mléčné dráhy se děje něco, co vyfukuje gigantické a pořádně energetické bubliny. Jihoafrické radioteleskopy soustav MeerKAT nedávno objevily párek bublin o velikosti desítek světelných let, které vysílají rádiové záření. Megabublifuk Mléčné dráhy je vyfoukl před pár miliony let.

Hrdinský příběh Théseova plavba propojuje řadu míst a postav, ale také lidské a božské děje. Mladý Théseus se přidá mezi oběti Mínótaurovi, dopluje na Krétu, s pomocí princezny Ariadné Mínótaura zabije; prchá z Kréty přes Naxos, kde Ariadnu zapomene... Netuší, že je použitý hrdina, totiž ve sporu Dionýsa s Poseidónem o ostrov Naxos. Ve filosofii po něm zbyde paradox Théseova loď a pojem teorie.

Příběh Théseovy plavby patří mezi řecká hrdinská vyprávění, což je jakási nižší kategorie mýtů, tedy ve srovnání s mýty (příběhy) o bozích, zvláště ve srovnání s mytickými slovy rituálu, tedy zpěvů při bohoslužbě. Jenže to není jen tak jeden z hrdinských příběhů, ale přímo epický kontext řady jednotlivých mýtů, včetně mýtů o bozích.

Jednoduché, levné a velice lstivé zařízení těží ten největší termodynamický zdroj vůbec – samotný vesmír. Experimentální zařízení vytěží až 25 miliwattů na metr plochy a rozsvítí LEDku. Přímo před očima se nám rodí energetika mrazivého vesmíru.

Před čtyřmi měsíci jsme obdivovali technologii ze Stanfordu, která dokáže těžit elektřinu v noci, z bezcitného chladu vesmíru. A s politováním jsme zmínili, že jejich chladnovesmírná dioda vytěží jen asi 64 nanowattů na čtvereční metr. Jak se ale zdá, ve Stanfordu nikdy nespí. Jejich nové a levné termoelektrické zařízení už dokáže elektřinou vytěženou ze studené oblohy poseté hvězdami rozsvítit LEDku. Energetika mrazivého vesmíru je k nezastavení!

Gigantické hvězdy se možná mohou zhroutit do objektů GEODE. Jsou jako černé díry, jen nemají ve svém nitru děsivou singularitu, nýbrž temnou energii. Geody by v takovém případě fungovaly jako generátory efektu temné energie vesmíru, které jsou těsně propojené s rychlostí rozpínání vesmíru. Jedním slovem … fascinující.

Ve věci černých děr zřejmě došlo k zajímavému zvratu. Dvojice fyziků americké University of Hawaii, Manoa vystopovala a následně opravila malou chybu, která se skrývala v aplikaci Einsteinových rovnic gravitačního pole na model vývoje vesmíru. A začaly se dít pozoruhodné věci.

Včelí radovánky probíhají za letu. Dánsko-australsko-americký tým nyní zveřejnil výsledky svého několikaletého včelího „šmírování“. Ve zprávě se konstatuje, že trubci svou vyvolenou při aktu obdarovávají nejen spermiemi, ale i notnou dávkou oslepujícího toxinu. Proč to dělají?

Vodík je už dlouho slibným zdrojem energie. Praktické aplikace ale váznou, hlavně kvůli obtížné výrobě vodíku a ještě obtížnější manipulaci s tímto potměšilým plynem. Hydrid hliníku je lehký prášek, který by mohl změnit pravidla hry. Hlavní problémem je teď jeho výroba ve velkém.

Z ostatků plaza nalezených v Severní Americe paleontologové usoudili, že jde o dosud neznámý druh pterosaura z doby křídy. Dostal jméno Cryodrakon boreas.

Paleontologové z Queen Mary University of London v časopisu Journal of Vertebrate Paleontology popsali nový druh impozantního pterosaura. Žil na území Severní Ameriky před zhruba 76 miliony let.

Ultraminiaturní akcelerometr využívá pozoruhodné vlastnosti 2D materiál grafenu. Mohl by se uplatnit v chytrých telefonech, nositelné elektronice, zařízeních pro snímání pohybu těla, medicínských přístrojích pro monitorování pacientů i ve velice citlivých senzorech nepatrných velikostí.

Nanotechnologie se řítí do budoucnosti jako splašený kůň. Každým dnem se objevují nové aplikace. Často přitom jde o 2D grafen, který si již získal pověst pozoruhodně všestranného materiálu. Nedávno právě grafen sehrál hlavní roli v průlomové technologii, kterou vyvinul mezinárodní tým vedený odborníky nizozemských institutů a univerzity.

…aneb Představuje se Kamuysaurus japonicus

Pod povrchem Twitteru probíhá krutý závod ve zbrojení mezi twitterovými boty a pátracími algoritmy, které jdou těmto botům po krku. A stále více se do toho na obou stranách míchají umělé inteligence. Jsme svědky polidšťování botů v přímém přenosu.

Jak je tomu s identitou něčeho, co se proměňuje, třeba díky opravám, opakované výměně materiálu část po části? Čím je vlastně identita založená? Tradičním příkladem, přímo staronovým, je paradox zvaný Théseova loď. A jak je tomu s lidskou identitou?

Mýty mají svůj vlastní život, tedy i nezávisle na svém původním kontextu. Ne vždy je však použití mýtu mimo původní kontext šťastné. (Viz článek Použité mýty.) Někdy se z mytického příběhu použije jenom jedna izolovaná položka a postaví se do úplně jiného světla. To je případ paradoxu zvaného „Théseova loď“, který chce ukázat, jak problematická je identita čehokoli proměnlivého.

Matematici použili virtuální počítač o velikosti celé planety a pomocí masivně paralelních výpočtů zdolali řešení pro legendární Sumu 3 krychlí pro úplně poslední z hledaných řešení. Pro číslo 42. Odpovědí jsou tři naprosto nepravděpodobná čísla. Douglas Adams by měl nepochybně radost.