Lucie Pospíchalová s mužem Lukášem a dvěma dospívajícími dětmi – Anežkou a Matoušem – žije v Rutherfordu v New Jersey. Mnoho lidí z jejich města včetně manžela pracuje v blízkém New Yorku, který je zřejmě nejvíc koronavirem promořeným městem USA. Lucie pracuje jako suplující učitel, ale teď školy suplenty nepotřebují, manžel je manažer marketingu, nyní v plném režimu home office. Jejich dvě bystré děti zvládají úkoly zadané školou levou zadní. “Bojím se, že to nebude dlouho trvat a začnou se pekelně nudit,” říká Lucie.

Organická chemie, předpřítomný čas v angličtině, derivace – nebo třeba jen obyčejná procenta nebo úlohy typu vlak vyjel z místa A rychlostí… Školy by se sice v současné chvíli měly soustředit hlavně na opakování, přesto však velká část z nich na děti valí novou látku. Pokud tomu jako rodiče nerozumíte, nebo prostě nestíháte, dobrá zpráva je, že se můžete obrátit na dobrovolníky, kteří učivo dětem vysvětlí.

Webová stránka www.pomahameonline.cz vznikla v reakci na uzavření škol, uvalení karantény a následné vlny dobrovolnické pomoci. Studenti vysokých i středních škol teď mají víc času než dřív a rozhodli se ho věnovat přetíženým rodičům a bezradným žákům. „Normálně studuju sociologii a andragogiku, což je vzdělávání dospělých, ale většinu času pracuji s dětmi. Sice mám pořád co dělat i teď v karanténě, ale chtěla jsem být někomu užitečná, tak jsem se přihlásila a doučuji malé žáčky přes internet,“ říká jedna z lektorek jménem Markéta.

Děti jsou doma už tři týdny. Některé školy prakticky okamžitě dokázaly rozjet online výuku a z učitelů se přes noc stali IT specialisté, další se teprve rozkoukávají a hledají cesty, jak se přiblížit k žákům i v časech karantény. České školství prochází obrovskou proměnou. Až se žáci a studenti znovu sejdou ve školách, zjistí se, že nůžky nerovností se otevřely ještě víc. Už teď je ale vidět, že víc než učivo dětem chybí kontakt a řád.

Je pondělí, půlka března, dvě hodiny odpoledne. Osmiletá Viktorie ale nesedí v pestře vyzdobené třídě ve své škole na pražském Žižkově, nýbrž zhruba o sto kilometrů severním směrem, na chalupě, kam rodina odjela z velkoměsta. Přes notebook svých rodičů se připojila k internetu a čeká, až jí začne hodina nepovinné anglické konverzace. Během krátké chvíle se na monitoru objevuje tvář její učitelky, na boční liště vidí svoje spolužáky, kteří si mávají, evidentně šťastní, že jsou zase ve spojení.

Tomáš Chrobák loni vyhrál české kolo učitelské soutěže Global Teacher Prize. A před pár dny přišla zpráva, že letos se dostal do celosvětového finále. Finalistů je padesát, z dvanácti tisíc učitelů. „Soutěž mi pomohla obhájit styl, kterým učím, proto jsem se do ní ostatně i přihlásil,“ říká matematikář konstruktivista, který učí podle Hejného metody a s jejím autorem Milanem Hejným si teď několikrát týdně skajpuje – to byl pro něj taky jeden z benefitů soutěže. V rozhovoru přijde řeč i na to, jak Tomáš Chrobák teď pojal výuku na dálku a co doporučuje rodičům, když je škola jejich dětí nesoudná, posílá toho dětem moc a je to těžko stravitelné.

Markéta Štindlová z Prahy je mámou tří školaček – jedné šesťačky a dvojčat ve čtvrté třídě. Všechny tři dívky jsou dyslektičky, jedno z dvojčat má ještě poruchu pozornosti. I běžně jim domácí učení zabírá hodně času, teď jim vyloženě přerůstá přes hlavu. „Všechno teď musejí vstřebávat v psané formě, to je pro ně strašně těžké. Mají problém porozumět zadání, s některými věcmi si samy vůbec neporadí. Zas se ale naučí vařit a dělají skvělé mléčné koktejly.“

Jak se vám daří domácí škola?

Je to hodně náročné. Učitelé jako by se předháněli, kdo toho víc zadá. Nejhorší je, že používají mnoho různých platforem – Clasroom, ZOOM, Dropbox, Google Disk, web školy a mail. K tomu prezentace v Powerpointu a něco ve Wordu. První týden, než se rozjela online výuka, tak si holky psaly něco na papír, něco do sešitu, něco do cvičebnice, to už nikdy nedáme dohromady.

V posledních týdnech a dnech se životy mnohých z nás obrátily doslova naruby. Ráno vstát, jít do školy a do práce, s kolegy na oběd, s kamarády do posilovny – nic z toho už najednou neplatí. Je životně nutné si zachovávat odstup, ale zároveň potřebujeme zůstat v kontaktu. Jak na to? Odpověď hledá Joe Pinsker, redaktor z časopisu The Atlantic ve svém článku Jak se socializovat v časech koronaviru.

Je dost pravděpodobné, že bez ohledu na všechny dobré rady a předsevzetí nám brzy home office a domácí strava polezou pěkně krkem. Možná ale, pokud zapojíme některé dobré strategie a nápady, podaří se nám domácí nedýchatelno alespoň trochu oddálit. Máme totiž k ruce komunikační technologie, o nichž se generacím například z časů španělské chřipky ani nesnilo. Až na nás začne doléhat osamělost a izolace, zkusme si třeba vzpomenout na své přihlašovací údaje ke Skype účtu, který jsme si před dvaceti lety založili a patnáct let ho nepoužili.

Jsem matka tří dětí. 1.třída, 3.třída, 8.třída. Jsme společně zavřeni v bytě 4+kk na kraji malého sídliště, nemůžeme ven, nejdeme raději ani na nákup, babičky i tety se nás bojí, a já mám milion povinností. Kromě toho, že jsem se neplánovaně ocitla v domácím vzdělávání, měla bych chodit i do práce. Pracuji jako personalistka v menší výrobní firmě, nyní tedy převážně z domu nebo na telefonu. Home office má i můj muž programátor, který tráví hodně času u počítače.

Děti chodí do klasické městské základní školy. Úkoly dostávají mailem a přes Bakaláře. Každou chvíli slyším „mami, co je toto, co je tamto, co znamená toto a co mám dělat tady?“ Měla bych se učit s každým zvlášť, zabírá nám to tedy několik hodin denně. To se vám řekne – nechte to na jejich zodpovědnosti! Nejsou na to zvyklí.Jsou zvyklí, že jim učitel většinu učiva vyloží a že se pracuje od zvonění do zvonění, že potřebují kolektiv atd.

Šárka učí angličtinu na jedné moravské základní škole a je to máma devítileté Terezky. Od uzavření škol vzdělává svoje žáky dál, co jí síly stačí. Jak teď vypadá její běžný den? Tohle vám možná vykouzlí úsměv na tváři. A v srdci obdiv k učitelům a učitelkám, kteří jsou teď zapřažení v dvojí náročné roli pedagoga – rodiče s dětmi celý den doma. Blahopřejeme k dnešnímu Dni učitelů. 

6.10 Budík si řídit nemusím. „Mami, uděláš na snídani palačinky?“

7.00 Jdu venčit naši fenku Nelly. Nasazuji si roušku. „Moje rouška chrání tebe,“ říkám si… ale kde jsi?? Nikde nikdo, za horizontem možná Krumlov. Tak třeba tam tě chráním. Buď zdráv, cizinče!

8.05 „Mami, pomůžeš mi s příkladem?“ Indické násobení. Vzpomenu si na potupný supl na prvním stupni, kde se mi to jeden premiant třídy pokoušel vysvětlit, neúspěšně. Prakticky to pak odučil sám a těch mých 80 Kč za hodinu by si zasloužil on. Po dvaceti minutách začínám chápat. Terka si to už dopočítala sama.

Tereza Vohryzková také měla období, kdy živila své dvě malé dcery sama. Teď je v dobré ekonomické kondici a o tři děti se starají společně s partnerem. Do situace samoživitelů, což jsou tedy nejčastěji samoživitelky, se ale umí vžít. Koronavirová krize skýtá extra problémy zvlášť pro ně. Zavřené školy, distanční výuka online – ale kde na to vzít doma techniku? 

“Sleduju to v Klubu svobodných matek – mají skupinu na FB – jak to na samoživitele doléhá,” říká Tereza. K trablům s těžce vymahatelným výživným se přidal všeobecný pokles příjmů, někde i ztráta zaměstnání a v každém případě to, že single matky (i otcové) teď musí řešit, co si během dne počít s dětmi. A to není všechno. Školy nejenže se o ně teď nepostarají. Ve snaze pokračovat ve vzdělávání přenesly výuku online. A to je fajn. Má to ovšem jeden háček.

Zážitky z posledních dnů mě přiměly k zamyšlení nad současnou situací ve školách. Vnímám ji jako mimořádnou příležitost. Jako šanci skokově se posunout nejen v tolik zmiňované digitalizaci, ale především v tom, jak vést děti k samostatnosti a osobní autonomii. Přesně opačně na mě ale působí situace, které mě obklopují. Bojím se, že pokud budeme pokračovat ve způsobu práce, kterým jsme tohle období začali, přejde chuť učit se i ty, kteří se dosud vzdělávali rádi.

Co s tím? Řeknu vám, co bych udělal já: zrušil bych povinnost psát domácí úkoly a zrušil bych v této době také jakékoli známkování, včetně jedniček a sluníček.

Na vysvětlenou dva příběhy, které mě tento týden potkaly:

Andrea Tláskalová je jednou z učitelek, které teď promlouvají k desetitisícům školou povinných dětí ze studia České televize. Pořad UčíTelka sice nedokáže suplovat výuku uzavřených škol, ale může dát dětem výukové podněty a odlehčit rodinám, pomoci navodit denní režim kvazi školy. Jak to prožívají zúčastnění učitelé? Jaké tlaky vnímají? “Nejhorší je se vnitřně vyrovnat s očekáváními rodičů i kolegů, kteří se dívají,” říká Andrea Tláskalová, která se v roce 2017 umístila jako druhá v soutěži Global Teacher Prize.

Do vaší hodiny pro prvňáky v UčíTelce jste přinesla králíka. To byl váš nápad?
Ano, je to náš školní králík, bydlí na školní zahradě a má od dětí devět jmen. V televizi vystupoval pod jménem Ňufík. Večer před vysíláním jsem ho radši vzala k nám domů na verandu, napadlo mě totiž, že by bylo k vzteku, kdyby ho třeba přes noc sežrala liška, jednou se nám to stalo.

Tilingerovi, tak jako mnohé další rodiny, už týden šijí roušky. Jejich odběrateli jsou sousedé, ale i hasičský sbor nebo pracovníci záchranné služby. Zapojily se i jejich děti. Se svými dvěma syny šije i Dagmar Holá. Dělají to podle ní daleko raději než domácí úkoly. 

“Přišla s tím moje žena Eva,” říká Honza Tilinger. “A jak se najednou hodilo několik šicích strojů, které si v domě nasyslila s tím, že je všechny strašně potřebuje.” Když vláda vyhlásila omezený pohyb a nucenou izolaci, Tilingerovi poslali své děti na chalupu s babičkou. “Kromě našich hlídá i sestřiny a od sestřenice. Když je dětí víc pohromadě, tak jsou líp organizovatelné.”

Ve škole jsme se naučili dělit čas na čas pro učení, pro práci a čas pro volnou zábavu. Ale co když je takové dělení špatné? Co když se lze učit i během volna? Co když se ve skutečnosti učíme po celý život, i po dokončení školní docházky, každý den, každou minutu, od narození až do smrti? Co když se vzděláváme, i když jsou školy zavřené?

Co když se právě odehrává vyučovací hodina, při níž se naučíme něco opravdu podstatného? Každý jsme takovou hodinu ve škole zažili. Někdo jednu, jiný možná dvě nebo tři. Víc jich nebylo. Co když teď všichni prožíváme další?

Odehrává se nejdůležitější společenská událost, kterou dnešní děti ve svém životě zažily. Ani většina dospělých nikdy neprožila nic mimořádnějšího. V těchto týdnech nebo měsících se toho hodně naučíme.

Marta Kučíková s manželem a dvěma dětmi žije v italských Dolomitech. Oba pracují v obchodě s potravinami v regionu Benátsko, který je silně zasažen pandemií koronaviru. Přečtěte si jejich svědectví o tom, jak situaci zvládají italské rodiny a jejich školáci.

Do Dolomit jsme odešli žít před více než deseti lety – původně na pár týdnů, jen kvůli změně zažitého stereotypu. Itálie nám ale učarovala, a tak jsme zůstali; třetí dítě už se nám narodilo tam. A svou novou vlast milujeme i dnes, kdy je její sever těžce zkoušený epidemií koronaviru.

Více o italském životě Kučíkových v době před pandemií si můžete přečíst ZDE a ZDE

Trmice jsou město s několika sociálně vyloučenými lokalitami a vysokou nezaměstnaností a zadlužeností. Třetina žáků tamní základní školy jsou Romové, každý sedmý má speciální vzdělávací potřeby. Velká část rodin nemá dostatečné vybavení pro výuku online. Anebo motivaci. Případně oboje. „O to kreativnější musíme být,“ říká ředitelka tamní školy Marie Gottfriedová. „To, v čem jsou děti nejvíc podvyživené, je živý a vřelý čas s rodiči. Být spolu a dělat takové ty úplně obyčejné věci jako převléknout peřiny, uklidit koupelnu nebo se naučit zatopit v kamnech.“

Jak se vyrovnáváte se současnou situací?

Tomáš Chrobák, učitel matematiky z Moravskoslezského kraje a vítěz loňského ročníku českého kola Global Teacher Prize, se právě stal jedním ze světových finalistů soutěže. Vybíralo se z dvanácti tisíců učitelů ze sto čtyřiceti zemí světa. Padesát finalistů je ze třiceti sedmi zemí.

Mám v rámci EDUinu cenu GTP na starosti a mám samozřejmě ohromnou radost, byť ji teď prožívám na pozadí koronavirové pandemie.

Zdálo by se, že v globálním srovnání se zeměmi, kde učitelé čelí dramatickým situacím, nemůže Česká republika nabídnout stejně strhující příběh. A přece Tomáš, který učí v malé vesnici Baška u Frýdku Místku, postoupil. Baška leží jen kousek od Janovic, kde působí jeho kolegyně, Monika Olšáková, která loni byla v soutěží stříbrná. Spolu vytvořili malý moravskoslezský zázrak a jasný důkaz, že dobrá škola může stát kdekoli, i v zapadlé vesnici.

Koronavirové „prázdniny“ – uplynulo pár dnů a někteří z nás už melou z posledního. Neumíte si představit, jak to budete dál zvládat? V Asii jsou školy zavřené už více než měsíc. A ani pro tamní rodiče to není snadné. „Občas se před dětmi schovávám na záchodě, abych na ně nekřičela,“ říká americká novinářka žijící dlouhodobě v Šanghaji.

Kateřina Prentice žije s manželem a dětmi Lucasem a Emmou v Hongkongu, kde sourozenci navštěvují soukromou základní školu (více o jejich životě v Hongkongu si můžete přečíst ZDE). Jenže svoje šedorudé školní uniformy už šest týdnů neoblékli. V Hongkongu se zavřely školy ve druhé polovině ledna kvůli oslavám Nového roku, pak přišla epidemie, a jejich brány se od té doby neotevřely.

Ředitel školy, to je opravdu ředitel zeměkoule, nebo alespoň planetky. Lídr pedagogického sboru, expert na všechno, co se do školy vejde a co se tu děje, a jen tak mimochodem i krizový manažer, i když ne každý si to zatím měl možnost vyzkoušet. A pak do České republiky vtrhla nákaza a my s ní svádíme boj… Kde to zastihlo Jaroslava Jiráska, Janu Churáčkovou, Jiřího Sehnala a Janu Teriaki ? Čtyři ředitelé, čtyři města, čtyři momentky z jejich života, ve kterém teď hraje prim koronavirus.

Děti se nezdekovaly, obléhají školu, virtuálně

Mám dojem, že jsme se všichni, kdo se pohybujeme kolem vzdělávání, trochu lekli přijatých opatření a honem honem řešíme, co dělat. Lekli se rodiče, děti, učitelé, ředitelé, vysoké školy. Vlastně se lekli všichni. Jako by bylo nutné hned od prvního dne děti podchytit a nenechat je vydechnout.

Pamatuju si ještě uhelné prázdniny, byl jsem u babičky. Určitě jsem se tam toho hodně naučil, už ale nevím co. Ale vyjmenovaná slova ani Ohmův zákon to nebyl, škola na nás nedosáhla. A stalo se něco? Nic.

Školy budou zavřeny podle mého odhadu dva měsíce a dost možná ještě mnohem déle, což myslím budeme celkem brzo vědět. To, co hoří a vyžaduje rychlé jednání, je řešení epidemie koronaviru, a to není náš úkol. Nepodléhejte naléhavosti, učení dětí nehoří a týden dva nic neznamená. I když chápu, že vyděšení rodiče i zaskočené děti potřebují nějakou jistotu, perspektivu a hlavně dobré slovo.

Bezpečnostní rada státu vyhlásila mimořádné „koronavirové prázdniny“, to už všichni víme. Pro rodiče to ale žádné volno není. Řada z nás se teď snaží s dětmi dělat předepsané úkoly, vařit, udržet domácnost v chodu, a navíc samozřejmě i pracovat, aby i nadále bylo z čeho platit složenky. Nechcete, aby vaše děti strávily „volno“ pařením her na mobilu? Máme pro vás desatero tipů. Připravila je Veronika Šancová s naší redaktorkou Lucií Kocurovou.

1. Ukažte dětem, jak v kyberprostoru pracujete

Neodhánějte děti, když doma zasednete k práci. Nechte je koukat přes rameno do účetního programu, napište před nimi email, upravujte reálné dokumenty, prezentace, počítejte v tabulkách, tvořte s nimi grafy, nechte je být u vašeho online hovoru, ukažte, jak to řešíte, když vám něco nejde. Až budete tvořit report pro šéfa, udělejte si kopii, abyste o práci nepřišli, a dětem dovolte, aby si s dokumentem trochu pohrály.