Sam Shakusky a Susy Bishop se potkají, zamilují a zosnují útěk. Je jim dvanáct, a tak se to musí řešit. Pátrá po nich Samův skautský oddíl, ale i šerif imaginárního ostrova, kde se to celé odehrává. Šerif se jmenuje Sharp (Ostrý), ale lidi ho vnímají spíš jako měkkotu. Nakonec se ale pochlapí, i když jinak, než byste čekali. A pak přijde potopa. Nebo předtím? Kouzelný film Wese Andersona plný známých herců, který vám možná unikl.

Sam Shakusky je dvanáctiletý kluk a svou čepici s mývalím ohonem nesundává, ani když je mu horko. Určitě někdy nosí i jiné oblečení, ale my ho vidíme jen v khaki uniformě. Právě totiž tajně utekl ze skautského tábora Ivanhoe a na kánoi si to pádluje pryč panenskou přírodou. Důvod přesně nevíme, ale co se dozvíme brzy, je že Shakusky (jméno, které americkým uším doby, kdy se příběh má odehrávat, totiž šedesátá léta, zní asi poněkud podezřele) není zrovna nejoblíbenějším členem oddílu.

Máte doma budoucího prvňáka, který je v některých dovednostech napřed, a nevíte, jak s tím naložit? Možná máte i pocit, že je vaše dítě nadané, a bojíte se, aby ho školní systém neutloukl? Je lepší mlčet a počkat, až si paní učitelka všimne, nebo se za něj zasadit raději rovnou? A měli bychom dítě raději preventivně objednat do poradny, třeba ještě teď o prázdninách?

Když autorka tohoto textu nastupovala do první třídy, měla už přečtené komplet všechny knihy o Neználkovi (mimo jiné), a velmi se těšila na to, jaké zajímavé knihy ji čekají ve škole. Psal se nicméně rok 1986 a srážka s realitou byla drsná: přišel absolutní zákaz čtení pod lavicí a nekonečné hodiny, kdy spolužáci válčili s Eminou mísou masa. Škola se tak brzy stala místem, kde se dělají lumpárny, vykládá se spolužákům a smysl tam mají jenom přestávky.

Anežka Hřebecká má ráda nože a jeden si letos vlastnoručně vyrobila. Byla to součást školní práce. Waldorfské lyceum, kam chodí, je sice všeobecně vzdělávací a poměrně náročná škola, ale potrpí si na to, aby studenti rozvíjeli i svou manuální zručnost a schopnost ovládat tělo. Ve třetím ročníku je v tomto směru čeká výzva: odborná práce, která má teoretickou, praktickou a uměleckou část. Anežčini spolužáci vařili pivo, chodili na chůdách nebo hráli divadelní představení. Anežka si vykovala keltský nůž a dost se toho při tom naučila. Hlavně to, že se věci nemají nechávat na poslední chvíli.

Budeme se bavit o keltském noži, který sis letos vyrobila, a co je pikantní – bylo to v rámci školní ročníkové práce. Jak takovou subtilní dívku napadne zrovna nůž? Otázka asi genderově nevhodná, přesto ji mám…

Už čtvrtým rokem jsem pořádal tábor pro batolata. Jezdí maminky s dětmi, tatínkové s dětmi, i celé rodiny, letos to bylo 35 dětí, 21 mamin a 17 taťků. Velikost dětí od velkého břicha tak do pěti let. Vzniklo to úplným omylem – to když mi jednou kamarádka zavolala, že by potřebovala pohlídat tábořiště mezi dvěma turnusy. 

Z magazínu Rodiče vítáni je od srpna 2020 EDUzín.

Češka Zuzana Tascas žije s rodinou už čtvrtým rokem v Austrálii. Během koronavirového uzavření škol si vyzkoušela roli domácí učitelky své starší dcery, jinak jsou jejími žáky děti uprchlíků, kteří přicházejí do státu Viktoria. Pomáhá jim s angličtinou, aby mohly co nejdříve chodit do běžné školní třídy. „Mojí zatím poslední studentce, sedmileté Sandě z Bangladéše, trvalo více než půl roku, než se rozkoukala natolik, že může nastoupit do první třídy. Koncem června měla slavnostní ‚promoci‘, která se koná, když dítě přestupuje z ‚překlenovací třídy‘,“ vypráví Zuzana Tascas.

Když jede do práce, nosí černého bombera s červeným písmenem B na hrudi. “Stává se mi, že mě na ulici zastaví parta teenagerů a říkají – ty jsi z Beztíže, tu my známe, tam je to super,” usmívá se pyšně Tomáš Klumpar. Jako kluk byl trochu sígr, poslouchal rap a rád se poflakoval po ulicích. Dnes vede zařízení, které podobným “týpkům” nabízí alternativní způsoby trávení volného času. 

Můžete na začátek představit Beztíži? 

Beztíže má široký záběr nejrůznějších preventivních a rozvojových aktivit. Podle litery zákona jsme nízkoprahové zařízení pro děti a mládež žijící rizikovým způsobem života. Patříme pod DDM Ulita, čímž jsme mezi nízkoprahy dost výjimeční. Zatímco jinde bývají podobné kluby uklizené někde stranou, my jsme tu začlenění mezi všechny skupiny, pro které Ulita nabízí nějaké aktivity pro volný čas. Jako se starají o rodiče s malými dětmi, školáky nebo seniory, tak tu máme své místo i my.

Jsem starostka středočeské obce Mnichovice, a taky máma patnáctileté dcery. Agáta je chytrá, milá, pracovitá. Díky svojí píli například získala několik certifikátů z angličtiny. Angličtinu miluje, takže letos v únoru odeslala dvě přihlášky na česko-anglická gymnázia. Už na podzim se pustila do drilování CERMAT testů, nechtěla nic podcenit. Makala, jela, neustále se zlepšovala. Jenže pak přišla karanténa, nejistota kolem zkoušek, odebrání jednoho termínu… a já jen pozorovala, jak se propadá do nervozity. Zkrátím to, prostě vybouchla – 28 bodů z 50 z češtiny, 16 z matematiky. Nebylo jí nic platné, že školní kola z angličtiny a motivační pohovory zvládla skvěle. Cesta na vybraná gymnázia se zavřela. Je prostě nervák, a vědomí, že se během pár desítek minut rozhodne o dalším směřování jejího života, ji srazilo na kolena.

Dětské hračky – tak by se mohl jmenovat jeden z hororů Alfreda Hitchcocka. Byl by o tom, jak v dětském pokoji neustále přibývají, válí se na nejméně myslitelných místech po celém bytě a dovádějí rodiče k šílenství. Není to ale jen o slabých nervech mámy a táty. Tím, že dokážeme udržovat přiměřené množství dobře vybraných hraček, dáváme svým dětem do života víc, než bychom možná čekali. „To, kolik, a jakých hraček děti mají, ovlivňuje jejich kreativitu, fantazii, ale taky chování,“ říká propagátorka minimalismu Marcela Sobotová. A přináší pár tipů, jak nenechat hračky, aby se staly zlými pány nás i našich dětí. 

Češka Jarka Fournier působila více než třicet let jako učitelka matematiky v Paříži, nyní učí čtvrtým rokem matematiku a francouzštinu na dvou školách v Praze. „Francouzský učitel má během roku víc volna a opravdu jen učí, žádné suply a dohlížení na děti. Je tam ale spousta jiných háčků. Za českou školu už bych neměnila,“ říká.

V roce 1976 jsem v rámci studia na ČVUT odjela na stáž do Paříže. Jak už se to tak někdy stává, zamilovala jsem se a už jsem tam zůstala a vdala se. Nejdřív jsem pracovala na rektorátu své univerzity v administrativě a dodělávala jsem si diplomy, v roce 1985 jsem začala učit: sedmnáct let na lyceu Notre Dame a šestnáct let na základní škole v předměstské čtvrti Paříže Pantin.

V jedné školní knihovně v Barceloně loni proběhla čistka, při níž bylo vyřazeno kolem 200 knih pro mládež, ve kterých se vyskytují submisivní hrdinky a mužská síla převažuje nad ženskou. Zmizela například Šípková Růženka, Karkulka, Popelka či některé staré báje. Akce byla součástí rozsáhlejšího programu katalánské vlády pro posílení rovnosti pohlaví.

A jelikož volání po genderově vyvážené literatuře pro děti na sociálních sítích nelze přeslechnout, zajímalo by mě, co s tradicí zakletých a spících princezen uděláme my. Je skutečně potřeba je před dětmi zatajit, aby v sobě nepěstovaly zavrženíhodné stereotypy o společenské roli žen a mužů?

Mnich Sonam Gurung pochází z nepálského Mustangu. Odpradávna tu žijí i tibetsky mluvící komunity vyznávající buddhismus nebo buddhismu podobný bön. Sonam vystudoval v klášteře Menri v Indii, a pak se vrátil do rodného kraje. Stará se tam o děti z chudých rodin, které postupně přicházejí o vlastní kulturu a stabilitu. V roce 2011 se stal hlavní postavou dokumentárního filmu Bön: z Mustangu do Menri.

Soname, jak se odvíjela vaše cesta za vzděláním?
Mí rodiče si přáli, abych se stal mnichem. Obvykle je k tomu určen prostřední syn. V naší rodině byla nelehká situace a mniši u nás obecně požívají velký respekt a mají možnost získat vzdělání, a tak mi to nebylo proti mysli. V roce 1981, to mi bylo devět let, jsem v doprovodu dospělých doputoval do Indie, po pěti dnech chůze a dalších třech dnech cestování autobusy. V Dolanží ve státě Himáčalpradéš tam stojí klášter mé duchovní tradice Yungdrung Bön, kde je možné získat plné vzdělání učitele dharmy. Představený kláštera mě ale nejdřív poslal do běžné školy, kterou klášter zřídil pro děti z tibetské komunity. Tu jsem vychodil, a pak, ve svých devatenácti letech, jsem teprve složil mnišské sliby a začal studovat v klášterní Dialektické škole.

„Mami, tati, co je to sex?“ Všichni víme, že tuto (nebo podobnou) zvídavou otázku od svého dítěte musíme očekávat. Pokud nechcete, aby padla třeba v narvané tramvaji, kdy vašemu koktání budou přihlížet desítky pobavených spolucestujících, raději se předem připravte. Mluvte se svými dětmi o sexu a jestli nevíte, jak na to, nechte si poradit. Tipy pro rodiče přináší Johanna Nejedlová z neziskovky Konsent, která se zabývá prevencí sexuálního násilí a obtěžování a pořádá workshopy jak pro rodiče, tak pro studenty. 

Učitelé chodí každý den do stejné školy, ale Petra Dočkalová je “terénní učitelka”. K rozhodnutí odejít ze školy na volnou nohu ji postrčila Feuersteinova metoda instrumentálního obohacení. Dětem předává, že učení je bohatství a že je na nich, aby si splnily své sny. “Nemůžu to udělat za ně, ale můžu je v tom maximálně podpořit,” říká.

Jak dlouho to je, co jste vyměnila stálé zaměstnání za nejistotu?

Tři roky.

Psala jste na Facebooku, že jste si slíbila, že ze školy odejdete dřív, než vyhoříte. Už jste byla před vyhořením?

Já učením žiju, je to moje životní náplň. A vždycky jsem si říkala, že nikdy nebudu otrávená učitelka. Že když to na mě půjde, odejdu. Rodině jsem říkala: “Když tak mě upozorněte, kdybych to na sobě nepozorovala.” To bylo ještě dávno před mým odchodem ze školy, kdy už jsem si nastavila ty kontrolky. 

Ne každý musí ze školy pryč, aby mohl naplnit svou vizi. Neměla jste tam dobré podmínky?

Máte dítě na prvním stupni základní školy, a už teď se děsíte puberty? Nebo se vám vaše sladké děťátko už teď mění před očima, celá rodina s ním bezmocně sjíždíte hormonální horskou dráhu a jen doufáte, že to všichni přežijete ve zdraví? Americký neuropsychiatr Daniel J. Siegel právě pro vás napsal svou knihu Rozbouřený mozek – Dospívání, teenageři a jejich výchova. Nabízí rady a tipy, jak dospívání dětí nejen zvládnout, ale také si ho užít.

Matyáš Trnka si jednoho dne na začátku karantény vygooglil různé streamovací platformy, srovnal funkce u bezplatných verzí, vybral tu, která nabízela nejvíc, vyrobil pro spolužáky video návod, jak se připojit, a spustil ve své třídě zcela funkční distanční vzdělávání online, které taky sám každý den moderoval. “Docházku jsme měli vždy perfektní,” pochvaluje si jedenáctiletý chlapec úspěch svého koronavirového projektu, za který dostal od své třídní paní učitelky dort a od paní ředitelky pochvalu za „obětavou práci“. Online výuku si přál už od třetí třídy. Tak si ji sám nadělil.

Znáte to rčení, že Češi mají zlaté ručičky? Zálibu v různém kutění a „bastlení“ máme nejspíš v krvi, což dokazují nejen naše chaty a chalupy, ale mimo jiné i festival Maker Faire. Jeho třetí ročník se letos kvůli koronaviru přesunul z pražského Výstaviště do online prostoru. Díky tomu si teď může zakutit každý, kdykoliv se mu to hodí, vysvětluje ředitel festivalu Jan Kužník.

Proč se vlastně festival jmenuje Maker Faire, a kdo to jsou ti „makeři“?

Jak přilákat ke čtení děti, které by jinak nevzaly knížku do ruky? Třeba tím, že se hlavní hrdina bude jmenovat jako ony. To se dá zařídit. Zeptejte se Modrého slona. Do osobní knihy si dítko může přizvat i svého nejlepšího kamaráda a děj umístit do svého bydliště.

Nikola a Dorota jsou nejlepší kamarádky a mají se rády, ovšem taky na sebe žárlí. Pak je tu rodící se láska ke spolužákovi Filipovi, která chce ven všemi póry, dále průšvih ve škole a rozluštění záhady. Všechny správné přísady dívčích románů, i těch napsaných ve 21.století. Nebo přesněji správné přísady dívčího života v období druhého stupně základní školy.

Bylo tento rok lehčí, těžší nebo stejně náročné známkovat? Pro mě to bylo nesrovnatelně náročnější, a tak končím školu s mnoha otazníky, a dokonce s pocitem jisté prohry. Nevím, zda jsem splnil to, co žáci ode mě očekávají snad nejvíce. Totiž abych byl spravedlivý. Vidím za této situace jedinou cestu, nebo vlastně dvě. Buď všem známky výrazně zlepšit, nebo neklasifikovat vůbec. Pro tento názor mám několik důvodů, které bych s vámi rád sdílel. Možná to vyvolá diskuzi, která bude přínosná i pro budoucí časy. Kdo ví, třeba něco podobného budeme řešit brzy znovu.

Na úvod hned říkám, že řešení nevidím v tom, abychom všem rozdali samé jedničky, ani abychom opsali známky z prvního pololetí. Zvlášť to druhé má totiž háčky, které se tu taky snažím pojmenovat.

Když těsně po revoluci v roce 1989 nastoupil Milan Appel do Centra volného času v Lužánkách, všech svých 29 zaměstnanců osobně znal. Postupně z jednoho domu v brněnském parku vyrostlo největší zařízení svého druhu v republice, kterým týdně projde přes deset tisíc dětí a dospělých. Stovky členů se vystřídaly také v jeho oddíle Vlčat, který vedl 38 let. Za dlouhodobý přínos vzdělávání byl letos uveden do Auly slávy v rámci ceny EDUína udělované ze pedagogické inovace.

Když si řeknete: třicet let na Lužánkách, co se vám vybaví?