Jana, Zdeněk, Tatiana a Alexander Janouškovi žijí v Lucembursku. Až na to, že tam velmi často prší, se jim v maličké zemi, kterou většina lidí těžko hledá na mapě, velmi líbí. Hlavním problémem tamního školství je podle Janouškových přehnaná mnohojazyčnost. Jak to vypadá v lucemburských školách? A je vidět, že země utrácí za školství na hlavu nejvíc peněz ze zemí OECD?

První díl vyprávění o Lucembursku si můžete přečíst ZDE

Když se naše rodina nějak srovnala s výukou minimálně ve třech jazycích, stáli jsme před dalším rozhodnutím: jaká škola pro naše děti? Po zvážení všech pro a proti jsme se rozhodli dát děti do běžné státní školy. Lucembursko ale, jako země jazykově a národnostně pestrá, samozřejmě nabízí také alternativní možnosti vzdělávání. Existuje několik škol, které vyučují v angličtině nebo francouzštině, možností je také škola montessori či waldorfská.

Zoja Zlonická už dlouhá léta vede své oddělení družiny v jedné základní škole na okraji Prahy. Jak říká, její specialitou je pobyt venku, mimo školu. Se „svými“ dětmi chodí každé úterý na dvě hodiny do blízkého lesa, zbylá odpoledne pak tráví na divoké zahradě v sousedství školy, kterou má zapůjčenou k užívání od majitelů.

„Tak děti, uklízejte, za chvíli vyrážíme,“ říká Zoja Zlonická svým třeťákům ze ZŠ Kunratice a o chvíli později se už šestnáct třeťáků rozbíhá po blízkém lese. Rychle utvoří partičky, které si stavějí bunkry, tahají větve, zpod pařezu vytahují motyčku, kterou si tu nechali minulý týden, a kopou díru do prudkého svahu. Bundy, kalhoty i boty se obalují bahnem, ještě před pár minutami poměrně hustě pršelo. „Na první pohled to možná není vidět, ale náš pobyt v lese má pravidla. Děti se nesmějí vzdálit tak daleko, aby na mě už neviděly.

„Někdy už jen tím, že člověk dělá něco navíc, jako by na sebe chtěl upozorňovat, někdo to tak vnímá,“ říká Monika Olšáková. Mladistvě působící učitelka přírodovědných předmětů působí na základní škole v moravské vesničce Janovice a loni získala druhé místo v učitelské soutěži Global Teacher Prize. Mluvili jsme s ní o její vášni pro badatelský způsob výuky a učitelskou spolupráci a o stresu, který zažívá pedagog, když vybočuje.

Čím teď ve škole žijete?
Dobrodružných momentů je v tomto školním roce víc. Náš pan ředitel mi u nás v Janovicích teď povolil výuku přírodopisu v blocích. Vždy hodinu a půl v šestce a sedmičce. Užíváme si to, žáci pracují úplně jinak, než když je k dispozici jen čtyřicet pět minut, to se na ně strašně spěchá. Přitom když jsme s tím začínali, děti říkaly, že se bojí, jak to zvládnou. A teď mi skoro připadá – a někdo z nich mi to i řekl – že jsou to jejich nejoblíbenější hodiny…

Českem proletěla chřipková epidemie, v některých školách kvůli ní odložili předávání pololetního vysvědčení, jinde raději zavřeli. Rodiče píší omluvenky a mnohdy kvůli nim tahají nemocné děti k lékaři. Mají školy právo po nich něco takového chtít? A mají lékaři povinnost omluvenky psát? 

„Zrovna řeším, co mám dělat, když s dětmi při běžných virózách nechodím – a ani nechci začít chodit – k doktorce, a ve škole nám řekli, že při absenci déle než tři dny je potřeba omluvenka od lékaře,“ stěžuje si Milena Šumanová z Prahy 6.

Jelikož je matkou prvňačky, která ve škole chybí poprvé, je takový přístup školy zbytečně přísný. Zdravý rozum velí, že nemocné dítě má ležet v posteli, a nikoli běhat k lékaři pro omluvenku, a lékař má léčit, a nikoli razítkovat žákovské.

Asi to bude znít divně, ale od základní školy, kam bude chodit moje dcera, jsem toho moc nechtěla. Když se dítě chce učit a umí celkem vycházet s ostatními, nemusím přece nic řešit, myslela jsem si. Netušila jsem, jak hodně se mýlím, kolik sil mě bude stát dostat dceru z běžné základky pryč, a jak bude těžké zhojit její traumata způsobená šikanou.

Nad výběrem školy jsme nijak zvlášť nepřemýšleli. Žijeme v jednom rychle se měnícím městě nedaleko Prahy, kde počet obyvatel neustále roste. Dětí je tu tolik, že třídy v ročníku končí písmenem F. První dva roky probíhaly „normálně“, nic neobvyklého, snad krom stesků třídní učitelky, že děti jsou neukázněné, nechtějí nic číst a vůbec je s nimi těžká domluva. Jenže pak přišel první konflikt. Zdánlivě běžná dětská strkanice na trampolíně, kdy Aničku její spolužačka kousla do ramene, když se zastávala mladších dětí. Zkusila jsem oslovit dívčinu matku, ale bezvýsledně. Prý se nic neděje a mám se uklidnit.

Janouškovi žijí v Lucembursku už více než deset let. Jana je na volné noze, učí češtinu a dělá korektury, manžel Zdeněk pracuje pro Evropskou unii. Obě děti – desetiletý Alexandr a sedmiletá Tatiana – se narodily v Lucembursku a navštěvují tam běžnou základní školu. 

Naše děti narozené v Lucembursku tráví v Česku tři až čtyři měsíce v roce: veškeré školní prázdniny. Aby to bylo možné, pracuji na volné noze a řídím celý ten náš “česko-lucemburský kolotoč”. Někdy je to dost náročné, zatím mi ale vždycky pomůže si říct, že to všechno děláme proto, aby děti mohly vyrůstat ve dvou zemích, ve dvou kulturách. A to, že na vlastní kůži zažívají, že všude je něco dobré a něco méně dobré a že svět není černobílý, je pro nás velká hodnota.

Ona žije v Praze, on v jižních Čechách. Ona učí přírodní vědy, on dějepis a češtinu. Přesto pravidelně spolupracují, sdílejí nápady, komunikují. Petru Boháčkovou a Slávka Horu spojuje chuť učit, jak nejlépe dokážou, vášeň pro zapojování informačních technologií do výuky a také blog, který od letošního ledna společně píší.

Kdo se začne pídit po dobré radě, jak využít ve výuce tablety, které leží zaprášené ve skříni, dost dobře možná narazí právě na Petru Boháčkovou a Bohuslava Horu, kterému všichni říkají Slávek. Tito dva učitelé – ačkoliv se nepotkávají ani v aprobacích, ani geograficky – už zhruba pět let společně pořádají workshopy pro další učitele v užívání technologií a jejich zapojování do výuky, a občas se jim podaří společně vést i nějaké hodiny pro jejich žáky.

Potkali se na internetu…

Probíhající klimatická změna je komplexní a komplikovaný fenomén, jehož dopady budou řešit především naše děti. Kdo a jak je na to ale připraví? Stejně jako v celé společnosti i ve školách se najdou tací, kteří celý problém zlehčují, ale i ti, kdo ho berou velmi vážně.

„Je to všechno tak iracionální, že to celé působí jako postupná příprava na budoucí evropský, a časem možná vůbec celosvětový superstát, v němž bude jezdit elektromobily, létat tryskáči a plavit se na rychlých lodích jen hrstka vyvolených.“ Tak uzavírá Lukáš Doubrava obsáhlý článek Klimakult, publikovaný v Učitelských novinách loni v říjnu.

Minecraft, současný hit mezi počítačovými hrami. Věděli jste, že je to ale zároveň skvělý vzdělávací nástroj? A to zdaleka ne jen při výuce informatiky. Učitelé jej využívají také při biologii, chemii, dokáže zpestřit matematiku, ale pomůže i s jazyky nebo dyslektikům se čtením. Říká se tomu gamifikace výuky a výzkumy ukazují, že je to velmi efektivní nástroj. „Děti umí Minecraft a Minecraft umí spoustu věcí, které se mohou hodit dětem,“ říká bývalý učitel Miroslav Dvořák, který se dnes jako lektor specializuje na využití technologií v procesu vzdělávání. 

Jak vás napadlo používat Minecraft ve výuce?

Kdo má dnes vyvenčit psa? Kdy se všem hodí vyrazit navštívit babičku? A bude lepší vymalovat chodbu na šedo, na modro, nebo na zeleno? Občas se potřebujete s rodinou a kamarády na něčem domluvit, něco naplánovat nebo se rozhodnout. Můžete se každého osobně zeptat, zavolat, napsat… nebo můžete vytvořit online dotazník.

Asi už vám někdy přišla mailem prosba, abyste třeba vyplnili dotazník k diplomové práci nějakému studentovi, případně jste hlasovali v anketě na Facebooku. Možná jako rodina využíváte sdílený Google kalendář, aby bylo jasno, kdo kdy vede dítě na kroužek, kdo má večer naplánované pivo s kamarády a kdy chodí manželka na jógu. Sociální sítě a chatovací aplikace nám někdy komplikují život, ale jindy ho dokážou zase usnadnit. Naplánovat společný víkend s pěti dalšími rodinami nebylo nikdy jednodušší!

Odmítneme dítěti koupit další kopeček zmrzliny, nedovolíme mu další hodinu u počítače, chceme, aby ráno vstalo ráno do školy – a oheň je na střeše. Dítě křičí, pláče, odporuje – a spolu s rodičem zažívá frustraci. Dítě proto, že nedostává to, co chce, nebo mu nutíme něco, co nechce, a rodič proto, že čelí jeho reakci. Co s tím?

Právě schopnost reagovat na svou i něčí frustraci je podle mě v životě jedním z důležitých faktorů úspěchu a štěstí. Jakým způsobem zvládáme, když se něco postaví do cesty našim záměrům, cílům, potřebám? Odborně se tomu říká míra frustrační tolerance.

Každý asi touží po tom, aby jeho děti byly vytrvalé, uměly zdolávat překážky. Když tedy dítě něco po nás chce, musíme dávat pozor na to, co naše reakce udělá s jeho frustrační tolerancí. Nechceme, aby se z něj stal někdo, kdo vzdá své záměry ihned při prvním odmítnutí, ale ani otrava, který tak dlouho útočí, až dosáhne svého.

Mexico City má 22 milionů obyvatel. Žije v něm také dvouletá Anna Carmen s maminkou Evou Kubátovou a otcem Israelem. Andulka chodí už rok do místní školky, která se od těch českých dost liší.

Veškerá podpora v mateřství trvá v Mexiku 98 dnů. Po jejich uplynutí se naprostá většina žen vrací do práce a děti předávají buď do jesliček, nebo babičkám. Jelikož jako překladatelka a tlumočnice pracuji hlavně z domu, případně jen nárazově mimo domov, nepotřebovala jsem se od dcery odloučit tak brzy. Nicméně po jejích prvních narozeninách jsem zjistila, že mi času a klidu na práci rapidně ubývá. Začala jsem tedy hledat školku, a po různých peripetiích jsem i našla. Ačkoliv oficiálně bere až od dvou let, mohla dcerka nastoupit v roce a čtvrt.

O hledání školky si můžete přečíst ZDE

Standardem je 6,5 hodiny denně bez jídla

Jak rozpoznat, jestli „problémové“ dítě v mojí třídě je špatně vychované, trpí nějakou poruchou, nebo se mu doma děje něco nepříjemného? A když už mám podezření, že ho doma bijí, je mým úkolem jeho situaci vyřešit? Na otázky, které si určitě alespoň někdy klade každý, kdo pracuje s dětmi, hledají odpověď učitelé a družináři ze školy v Praze 7. Pomáhá jim s tím Centrum LOCIKA.

Družináře a družinářky obvykle ve škole před jedenáctou nepotkáte; většinu své práce odvádějí odpoledne. Možná proto se v půl deváté ráno trousí do učebny na ZŠ Strossmayerovo náměstí v Praze 7 postupně a s hrnky kávy v rukou. Schází se jich tu nakonec jedenáct, mezi nimi i tři muži.

Ohledně povinné maturity z matematiky stále není jasno. Ministr školství Robert Plaga navrhl její zrušení s odkazem na to, že je nejprve potřeba změnit pojetí výuky matematiky, aby studenti předmětu skutečně rozuměli. Podle jiných by se povinná matematika zavést měla, jinak bude Česko zaostávat za světem. Co si o tom myslí ti, kterých se to týká nejvíc? Zeptali jsme se dvou septimánek z pražského Gymnázia Thomase Manna, které čeká maturita příští rok – jejich názory jsou zajímavě protikladné.

Anne-Marie Krchov: Obor vysoké školy si zvolit můžeme, ale maturitní předměty ne? To nedává smysl.

„Skončil jsem vysokou školu a byl jsem zvyklý pracovat s daty, ale ne s lidmi,“ říká Petr Várník, učitel odborných předmětů na Střední odborné škole Třineckých železáren, kde zakotvil na své první pracovní štaci. Je za tuto pracovní příležitost moc rád, říká. A snaží se učit své žáky moderními metodami, byť to nejdřív odmítal. Na učilištích to není obvyklé. Jak k tomu došel a jak mu to funguje?

Učíte nauku o kovech. Zdálo se mi, že kluci ve vaší hodině projevovali zájem…

Určitě. To, co já učím v teorii, si mohou hned ověřit na praxi, tak je to celkem zajímá.

Myslíte si, že opravdu chtějí být hutníky?

Dopravní situace poblíž některých pražských škol je skutečně neutěšená. Chybějí přechody, parkující auta zakrývají chodcům i řidičům výhled, k tomu různá nevábná zákoutí, kde se děti bojí. Kolem tři čtvrtě na osm navíc chaos výrazně zhoršují rodiče, kteří potřebují potomka přivézt autem nejlépe až do třídy. Už toho máte dost? Přihlaste svou školu do každoroční výzvy Bezpečné cesty do školy. 

Podle průzkumu organizace Pražské matky, z. s. považuje čtvrtina dětí ze základních a středních škol v hlavním městě svou cestu do školy za nebezpečnou. Ať už jim ji komplikuje doprava nebo neudržovaná veřejná prostranství, důsledky jsou jasné: bojí se děti, bojí se rodiče.

A tak čtvrtina rodičů vozí děti raději do školy autem, i když často bydlí ani ne kilometr daleko. Téměř 40 % dětí by přitom chtělo raději jezdit na kole, koloběžce nebo skateboardu, a prakticky stejné procento rodičů by nejraději auta vykázalo někam pryč od školní budovy.

Prvního března 2020 je nejzazší termín, do kdy musejí žáci 9. ročníků doručit středním školám své přihlášky ke studiu. Některé děti už dlouho vědí, čemu se chtějí věnovat. Pak je tu ale masa těch, co v lepším případě mlhavě tuší a v horším vůbec nemají potuchy, kam je srdce táhne. A rodiče tedy stojí před nelehkou volbou: kam s ním?

„Ze své pracovní zkušenosti musím říct, že naprostá většina osmáků absolutně netuší, co by chtěli dělat. Nemají představu, co obnáší studium které školy, nezvládnou odhadnout, zda má pro ně smysl spíš maturitní, nebo učňovský obor,“ říká Helena Dušičková, která má na starosti kariérní poradenství pro žáky ze ZŠ Máchovo náměstí v Děčíně. Stejnou pozici mají i ostatní místní základky; město na dohled od německých hranic se evidentně snaží, aby se tamní mládež dokázala na vstup na pracovní trh dobře připravit.

Učím na gymnáziu a tento týden se mi stala zajímavá věc. Doprovázela jsem “velmi problémovou” třídu do divadla. Při chůzi mě oslovil jeden z „největších sígrů” a zašeptal: „Moc si vás vážím.” Musím říct, že se mi z toho podlomila kolena. V divadle jsem zapadla do sedačky – záměrně jsem si sedla na kraj, vedle mě zbyla čtyři prázdná místa. Najednou slyším dusot osmi nohou. Další „sígři“ si sedají kolem a vtipkují se mnou… Dobře, učím je hudební výchovu, a ano, vycházíme spolu, ale i tak mi tady něco nehraje.

Eva Kubátová žije s rodinou ve 22milionové megalopoli Mexico City. Její manžel se jmenuje Israel, což je překvapivě poměrně běžné mexické jméno, a mají spolu dvouletou dceru. Eva je tlumočnice a překladatelka a také „sběratelka mexických podivností“, jak o sobě sama říká. A tyhle podivnosti právě sepisuje do knihy Mexikopedie a stejnojmenného blogu.

Je osm ráno, krátce před Vánoci. Z okna třídy v Pernerově ulici v pražském Karlíně je výhled na vrch Vítkov a sochu Jana Žižky z Trocnova. Zatímco v ostatních třídách se už učí, v integrační jazykové třídě se děti teprve scházejí. Paní učitelka Lenka Kader Aghová vítá novinářskou návštěvu: „Děti, dnes tu máme hosta. Jmenuje se Lucie. Já se jmenuji Lenka. Jak se jmenuješ ty?“ Žáci v lavicích do tvaru písmene U se představují. Je tu Cristina, Nataška, Bi, Jara, Lisa, Dita, Maruška, Rodine – jsou z Itálie, Ruska, Vietnamu, Číny, Thajska či Filipín. Později dorazí ještě Mitko z Bulharska.