Klára Laurenčíková: To, v čem a jak vyrůstáme, nás ovlivňuje víc, než tušíme. Mí kámoši David, Kuba a Jirka mohli mít jiný osud…

Nedávno se mě kdosi zeptal, jaká přátelství mě v dětství formovala. Měla jsem napřed mlhu, ale pak jsem se začala rozpomínat…

Došlo mi, že jsem se vlastně asi až do deseti let neuměla moc kamarádit s holkami. Nechápala jsem hry na “ka” a “neka”, kdy ta, se kterou se zrovna nekamarádí, byla vždy smutná a stejně jako já nechápala klíč té stupidní hry… Zato jsem měla postupně tři kamarády.

Davida, který si se mnou chodil hrát na betonové hřiště za domem. Měl modré oči, světlé vlasy a jezdil skvěle na kole. Byl moc hodný a regulérně moje první láska. Jednou pro mě zas přišel, ať jdu ven. Byl ubrečený, nechtěl mi říct, co se stalo, ale poprosil mě, ať ho v křoví, kam není vidět, obejmu. Když jsem to udělala, syknul bolestí a ukázal mi fialové podlitiny na zádech. Máma ho mlátila šňůrou od žehličky. Bylo mu šest let a tohle byla naše poslední společná chvíle. Máma se s ním i starším bratrem pak narychlo odstěhovala.

Modern news platform
for demanding readers

Subscribe to thematic newsletters prepared by professional editors.

  • Read your newsletters at regular time you want. E.g. every day at 9am.
  • We update your timeline only every 3 hours. Because that's sane.
  • No notifications. No endless scrolling. No addiction and FOMO.