Rozhovor s Marko Koskinenem o finském školství. Díky moc Jiřímu Košárkovi za zprostředkování.

Marko Koskinen založil a provozuje platformu Phoenix Online School pro děti, které se vzdělávají doma. Na Helsinské univerzitě, kde studoval učitelství, založil odvětví sebeřízeného vzdělávání.

Nějakou dobu provozoval demokratickou školu pro domácí školáky. Mimo jiné pracoval jako zastupující učitel, suploval na asi 20 různých školách.

Finské národní kurikulum – tedy povinný obsah vzdělávání, je velmi flexibilní. Neříká, kdy musíte studovat jaký obsah a také obsah není definován podrobně.

Obce a školy vytvářejí své vlastní učební plány na základě národního kurikula. Takže existují tři úrovně kurikula.

Ředitelé a učitelé mají velkou míru autonomie. Učební plán dává učitelům velkou míru svobody, je velmi flexibilní, zároveň je na učitelích, zda svobodu skutečně uplatní. (pozn. neexistují celostátní testy, žebříčky škol ani inspekce)

Žijí mezi námi mladí lidé, kteří nemají možnost naplňovat své potřeby. Říká se jim sociálně znevýhodněné děti. [1]

Důvody vzniku nepříznivé sociální situace bývají různé. Ohrožení dětí a mladých lidí spočívá především v tom, že postrádají blízké pečující osoby nebo žijí s lidmi, kteří z rozmanitých příčin nejsou schopni na jejich potřeby odpovídat. [2]

Děti reagují na tíživé události různě. Pokaždé se však vyrovnávají s tím, co si pamatují, co cítí a učí se přizpůsobit tomu, co se děje, nebo tomu, co se stalo. Učí se přežít.

Podmiňují si strategie chování, kterými by rády naplnily své potřeby, jenže nemají-li k tomu podmínky, často potlačí pocity a vytěsnění prožité události. Učí se nevnímat své potřeby za cenu stále hlubšího narušení sebeobrazu, sebeúcty, důvěry ve svět i v blízkost s lidmi. [3]

Státní instituce se neptají každého jednotlivého člověka kdo jsi, co cítíš a co potřebuješ. Pocity i potřeby konkrétních lidí se ztrácí v rozhodnutích mocných. Tito a další lidé jsou si toho vědomi. A vy?

Začlenění myšlenky lidských práv do mezinárodního práva by mohlo být jedním z významných morálních úspěchů historie lidí. [1] Zdá se, že zákony o lidských právech dávají práva všem lidem bez ohledu na státní příslušnost a poskytují lidem neocenitelnou ochranu před mocí států a diskriminací.

Přesto je pro mě těžké nalézat argumenty pro vyvarování se závěru, že jednotlivci, organizace, instituce a vlády nadále porušují lidská práva. Proč se například mučení účastní více než 140 zemí ze 172 zemí, které patří do OSN a zavázali se k dodržování Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech, která zakazuje mučení a jiné formy špatného zacházení? [2] Proč se v posledních několika letech počet autoritářských států zvýšil?

Autor: Maruška Brzobohatá, studentka

Listí na stromech už ztrácelo svou barvu, postupně se ochlazovalo a starostliví rodiče dbali, aby jejich děti na hřišti byly teple oblečené. Lidé se procházeli po pískových cestách, mnohdy s kočárkem nebo pejskem, někteří chvílemi posedávali na lavičkách a užívali si poslední slunečné dny.

A v tomto parku spolu seděli na lavičce ona a on. Drželi se za ruce a vychutnávali si společný čas.

„Víš, že ti strašně závidím?“ špitla do ticha a prolomila tak dlouhé mlčení.

Překvapeně se na ni podíval. „Ano, a pročpak?“

„Že víš, co tě baví a v čem jsi dobrý,“ povzdechla. Od dětství ho zajímali roboti a vášnivě se jim věnoval. Vyšel střední školu informačních technologií a nyní v tomto směru pokračoval i na vysoké, jejíž volba mu byla vždycky jasná.

Autor: Jana Nováčková

8. února vyšel na Aktualne.cz článek paní Hronové s provokativním názvem Zrušme povinnou školní docházku, je to vězení, žádá projekt Svoboda učení

Začnu pozitivně: je báječné, že paní redaktorka přibližuje téma, o němž většina lidí zatím ani neslyšela, totiž, že kromě modelu tradičního vzdělávání, kde všechno řídí dospělí, existuje i model vzdělávání, které si řídí samy děti (to, že to není nějaký nahodilý moderní exces, ale že existuje již sto let a že vede k velmi dobrým výsledkům, článek nezmiňuje). Oceňuji také, že článek ani není napsán nějakým moc odsuzujícím způsobem, jak to lidé často dělávají, když se setkají se zcela odlišným přístupem, o němž mají málo informací či se hodně vymyká jejich dosavadním zkušenostem. Co se dá článku vytknout, je málo zdrojů, které si autorka našla a použila. Článek evidentně vychází z diskuse na festivalu PREF v listopadu minulého roku, kde jsme spolu s paní Řeřichovou a panem Feřtekem hovořili o vnitřně řízeném vzdělávání. Jenže té diskusi předcházela přednáška, kterou jsme s paní Řeřichovou měly předtím. Uváděly jsme tam pádné argumenty především z vývojové psychologie, proč tvrdíme, že tradiční škola – tedy vnějšně řízené vzdělávání dětem opravdu neprospívá – jde totiž proti tomu, co víme o učení z neurověd, jde proti potřebám dětí (to nikdy nemůže dopadnout dobře), neumožňuje synchronizaci vnitřního zrání s podněty, které by posouvaly vývoj zdravě dál. To prostě hromadné vyučování stejného obsahu stejným způsobem ve stejném čase nemůže zajistit. Takže škole nezbývá než používat vnější motivaci, která, jak prokázaly stovky psychologických experimentů za minulých 50 let, má velmi negativní účinky.

Během dne, který jsem trávil spolu s Ericem Hanushkem se mě opakovaně ptal: „Pokud rostoucí produktivita pracovníků nepochází ze vzdělávání, odkud pochází?“

Dobrá otázka. V premoderním světě byli pracovníci málo vzdělaní a měli nízkou produktivitu. V moderním světě mají pracovníci mnoho vzdělání a vysokou produktivitu. Produktivita (a vzdělání!) stále stoupají. Pokud formální akademické vzdělání není hlavním důvodem, co jím je?

Bezpečná odpověď zní: Nevím. Ale ať už je odpověď jakákoli, nejde o vzdělání. “Bezpečné” odpovědi však nejsou mým stylem. I když si nejsem jistý, myslím, že mám docela dobrý odhad. Nebo přesněji řečeno, dva docela dobré odhady. Čemu moderní pracovník vděčí za vysokou produktivitu?

1. PRAXE

„Legislativní rámec už je. RVP dávají velkou svobodu školám a existují svobodné školy, které získaly akreditaci MŠMT.“

Autor citátu vyjadřuje běžnou představu o současných právních předpisech upravujících vzdělávání v ČR.

Jedním z cílů Aliance pro sebeřízené vzdělávání je demytizace v oblasti sebeřízeného vzdělávání a vyjasňování souvisejících pojmů. Informovanost lidí o právních předpisech je předpokladem změny, protože informace a orientace v souvislostech ovlivňují rozhodování.

Cílem tohoto příspěvku je definovat pojmy a vysvětlit, v čem je současný právní rámec v ČR v protikladu k principům sebeřízeného vzdělávání.

Sebeřízené vzdělávání (SV) se odehrává z vnitřní motivace na základě volně vybraných činností toho, kdo se vzdělává. Zjednodušeně, SV se děje tehdy, když se lidé učí co, kdy, kde, jak a s kým si zvolí, definují-li si vlastní cíle, obsah a způsob vzdělávání, včetně způsobu vyhodnocení jeho úspěšnosti.

Členem North Star je i Leigh Collinsová, 16 let. Letos na podzim získala první místo v soutěži matematiky na Holyoke Community College. [1]

Gratuluji Leigh a blahopřeji všem, kteří jí během posledních čtyř let podporovali. Tento okamžik slávy nám umožňuje přemýšlet o tom, jak se to stalo. Záhada? Dokonce i Leigh zprvu vysvětluje svůj úspěch jen stěží.

Leigh přišla do North Star jako třináctiletá. Zkušenostmi důkladně odrazena od vzdělávání a bojující s velmi vážnou sociální úzkostí. Když se Leigh připojila k North Star, změnila si jméno a identitu a vytvořila si intelektuální a emoční prostor, aby měla možnost poodstoupit od svých dřívějších obtíží. Leigh byla opatrná při socializaci a integraci do naší komunity.

Dětem by mělo být důvěřováno v rozhodování o zásadních otázkách týkajících se jejich vzdělávání a života.

Toto stanovisko oficiálně zastávají vládní i nevládní organizace podporující a pracující na vymáhání práv dětí. [1]

Sebeřízené vzdělávání vyžaduje, aby dospělí věřili dětem. Tato důvěra je však omezená.

Je nedůvěra v děti pro společnost a mladé lidi samotné bez rizik a následků?

Domníváme se, že mladí lidé se učí zejména nápodobou dospělých a prostřednictvím tzv. „learning by doing“. Proto je podporujeme v činění vlastních rozhodnutí, aby se mohly učit efektivně řešit důsledky z těchto rozhodnutí plynoucí. Tento proces považujeme za pilíř vzdělávání. Jedná se o učení se sebeřízení, respektive učení se efektivním vzorům uspokojování základních potřeb. Takových vzorů, kdy zároveň dochází k udržitelnému rozvoji prostředí a lidé mají dobré mezilidské vztahy.

Jako malá jsem chodila moc ráda do školy. Byla jsem „celkem chytrá“ a rychle jsem si „dělala přátele“. Vždy jsem se naučila to, co bylo v danou chvíli „potřeba“. Samozřejmě byly předměty, které mi nešly, a do dneška všechna pravidla českého pravopisu neznám, nebo chemie je mi záhadou. „Správně česky“ jsem se naučila až v dospělosti. Testy z češtiny mě jenom stresovaly. Pamatuji si, jak mi s každým testem nebývalo dobře. Ten stres byl opravdu velký. Tělo, jak známo, si rádo na takové věci zvyká, a proto si i to moje na stres „zvyklo“. Postupem času jej začalo více vyžadovat. Bohužel jsem si toho z 19 let školní docházky neuchovala mnoho. K podnikání mě škola nepřipravila, ale život mě vše doučil.

DOBA BEZŠKOLNÍ (pro toho, kdo si ji bude přát)

Když jsem byl malý, jezdili jsme do Prahy. Z Jihlavy. Neměl jsem cestou co dělat, miloval jsem počítače od svých 4 let. A tak jsem si cestou vymýšlel ptákoviny.

Líbíla se mi jedna skladba – Search for the Hero od M People. Představoval jsem si svět, kde se budu moct procházet po disku svých kámošů, kteří by tu skladbu třeba měli. Nedokázal jsem ji tenkrát nikde sehnat. V roce 95 jsem o Internetu netušil vůbec nic.

O 24 let později můžu mít všechno. Na jeden klik. Veškeré informace, veškeré dotazy, které mám, mi na specializovaných fórech zodpoví odborníci.

Od matematiky, astronomie až po životní prostředí.

Pan Jaromír Beran, ředitel Kanceláře ministra školství, nás v odpovědi na naši otázku, položenou na kulatém stolu Eduin a SKAV pořádaném v rámci akce Schola Pragensis v Kongresovém centru Praha, vyzval k dialogu. Vyslovil přání, abychom navrhovali naše nápady a přicházeli společně na možná řešení poté, co vyjádřil, že vnímá tíhu otázky;

Jak ze systému veřejných škol neučinit neproniknutelnou past, ze které nebudou moci vystoupit děti, rodiče a zřizovatelé nových vzdělávacích příležitostí, kteří potřebují cítit bezpečí v procesu vzdělávání, ale v systému veřejných škol nenalézají k naplnění této potřeby možnosti?

Záznam z kulatého stolu SKAV, Eduin ze dne 28. 11. 2019.

Obavy plynou z tvrzení „expertní skupiny“ vepsaných do dokumentu, který má sloužit MŠMT za podklad k chystané Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030;

Vážení zákonodárci,

obracím se na vás jménem naší komunitní Liberecké Sudbury školy.

v současné době v naší zemi zákon ukládá povinnost školní docházky v rámci základního vzdělávání. Dále ve výjimečných případech schválených ředitelem školy umožňuje plnit povinnou školní docházku způsobem individuálního vzdělávání, kdy dítě musí dvakrát do roka absolvovat přezkoušení ve své kmenové škole. Toto individuální (domácí) vzdělávání není právem dítěte, jedná se spíše o výjimku. Dítě musí naplňovat RVP, potažmo ŠVP dané školy. Z logiky věci není tedy v současné době možné dopřát zájemcům legální možnost sebeřízeného vzdělávání, neboť dítě musí stále splňovat určité standardy konkrétní školy.

Výše zmíněné povinnosti se tedy týkají i dětí, které se sdružují v naší škole.

Jsem matka tří synů, z nichž dva jsou v domácím vzdělávání, třetí je bude velmi pravděpodobně za pár let následovat. Jsem vystudovaná učitelka a spoluzakladatelka komunitní školy. Jsem zastánce svobodné volby, respektu k dětem a sebeřízeného vzdělávání.

Učitelkou jsem chtěla být vždy. Praxe po ukončení studia mne ale nutila k zamýšlení se nad způsobem, jak učení ve školách většinou probíhá a zda je to tak správně. Tenkrát šlo o pouhý pocit. S narozením dětí vše začalo získávat stále hmatatelnější obrysy a já jsem (spolu s manželem) objevila pojmy jako unschooling, sebeřízené vzdělávání nebo Sudbury škola. Až v tuto chvíli vše zapadlo a začalo dávat smysl.

Jako žena, která si před několika lety prošla povinnou školní docházkou, jako matka 8letého synka, který se učí v rámci individuálního vzdělávání, podporuji autonomii lidí a jejich cestu k odstraňování překážek sebeřízenému vzdělávání jako legitimní volby ve vzdělávání.

Ano, slovo volba je pro mě důležité. Pod sebeřízeným vzděláváním si nepředstavuji rušení škol. Vidím v něm naopak nevyčerpatelné zdroje možností, jak naplňovat svůj život nejen vědomostmi. Sama jsem měla možnost si na vlastní kůži vyzkoušet, jak vypadá vyhoření a nechuť žít. Potýkání se s tím, že nevím, kdo jsem a proč tu jsem…

Problém povinné školní docházky vidím v tom, že paušálně, pro všechny lidi stejně, určuje, co, jak a kdy se mají učit. Lidé si tudíž jejím prostřednictvím nemohou uspokojovat základní lidské potřeby. Mrzí mě nerespektování potřeb lidí v zájmu „vyšších cílů“.