Když si myslíme, že motivujeme druhého člověka, aby vystoupil z komfortní zóny, neznamená to nutně, že ho tím učíme vystupovat z komfortní zóny.

Když ho přimějeme dělat něco, co sám nechtěl, může se tím učit nevnímat své pocity a potřeby, dělat věci, které mu nedávají smysl, dělat věci pro druhé na úkor naplnění vlastních potřeb.

Učí se přijímat zodpovědnost za pocity a potřeby ostatních. Řešit věci a problémy ostatních.

Učíme ho nápodobou, vlastním příkladem, vměšovat se do cizích záležitostí.

Učí se neschopnosti jít do akce sám od sebe. Učí se vyčkávat a nudit se, dokud ho někdo nepošťouchne, dokud ho někdo nedonutí.

Učí se kontrolovat a ovládat druhé.

Důsledkem může být ztráta identity a vnitřní motivace – prokrastinace.

Autor: Milota Kadaňková

Proč se děti učí?

Jsem v kontaktu s dětmi a mladými lidmi. Měla jsem možnost poznat mnoho škol. Některé školy se snaží o různé inovativní způsoby vzdělávání, prezentují se jako prostředí založená na respektujícím a individuálním přístupu. Přesto téměř ve všech školách pozoruji učení založené na vnější motivaci. Sleduji, že při sebevětším nadšení v počátcích vzdělávání na těchto školách, děti a mladí lidé sklouznou do způsobu učení, který spíše naplňuje očekávání školy. Neučí se, protože se pro něco nadchli nebo proto, že jim školní práce dává smysl. Učí se pro výsledky testů, nebo proto, aby odevzdali jednotné a povinné výstupy – prezentace projektů a referáty. Cílem jejich vzdělávání se stává postoupit do dalšího ročníku. Často také od dětí a mladých lidí slýchám, že to dělají, protože to od nich očekávají ve škole, rodiče, prarodiče, společnost… Vnitřní motivace klesá.

Jsem v kontaktu s dětmi a mladými lidmi. Měla jsem možnost poznat mnoho škol. Některé školy se snaží o různé inovativní způsoby vzdělávání, prezentují se jako prostředí založená na respektujícím a individuálním přístupu. Přesto téměř ve všech školách pozoruji učení založené na vnější motivaci. Sleduji, že při sebevětším nadšení v počátcích vzdělávání na těchto školách, děti a mladí lidé sklouznou do způsobu učení, který spíše naplňuje očekávání školy.

Neučí se, protože se pro něco nadchli nebo proto, že jim školní práce dává smysl. Učí se pro výsledky testů, nebo proto, aby odevzdali povinné výstupy – prezentace projektů a referáty. Cílem jejich vzdělávání se stává postoupit do dalšího ročníku. Často také od dětí a mladých lidí slýchám, že to dělají, protože to od nich očekávají ve škole, rodiče, prarodiče, společnost… Vnitřní motivace klesá.

Rozhovor s Marko Koskinenem o finském školství. Díky moc Jiřímu Košárkovi za zprostředkování.

Marko Koskinen založil a provozuje platformu Phoenix Online School pro děti, které se vzdělávají doma. Na Helsinské univerzitě, kde studoval učitelství, založil odvětví sebeřízeného vzdělávání.

Nějakou dobu provozoval demokratickou školu pro domácí školáky. Mimo jiné pracoval jako zastupující učitel, suploval na asi 20 různých školách.

Finské národní kurikulum – tedy povinný obsah vzdělávání, je velmi flexibilní. Neříká, kdy musíte studovat jaký obsah a také obsah není definován podrobně.

Obce a školy vytvářejí své vlastní učební plány na základě národního kurikula. Takže existují tři úrovně kurikula.

Ředitelé a učitelé mají velkou míru autonomie. Učební plán dává učitelům velkou míru svobody, je velmi flexibilní, zároveň je na učitelích, zda svobodu skutečně uplatní. (pozn. neexistují celostátní testy, žebříčky škol ani inspekce)

Autor: Milota Kadaňková

Rozhovor s Marko Koskinenem o finském školství. Díky moc Jiřímu Košárkovi za zprostředkování.

Marko Koskinen založil a provozuje platformu Phoenix Online School pro děti, které se vzdělávají doma. Na Helsinské univerzitě, kde studoval učitelství, založil odvětví sebeřízeného vzdělávání.

Nějakou dobu provozoval demokratickou školu pro domácí školáky. Mimo jiné pracoval jako zastupující učitel, suploval na asi 20 různých školách.

Finské národní kurikulum – tedy povinný obsah vzdělávání, je velmi flexibilní. Neříká, kdy musíte studovat jaký obsah a také obsah není definován podrobně.

Obce a školy vytvářejí své vlastní učební plány na základě národního kurikula. Takže existují tři úrovně kurikula.

Rozhovor s Marko Koskinenem o finském školství. Díky moc Jiřímu Košárkovi za zprostředkování.

Marko Koskinen založil a provozuje platformu Phoenix Online School pro děti, které se vzdělávají doma. Na Helsinské univerzitě, kde studoval učitelství, založil odvětví sebeřízeného vzdělávání.

Nějakou dobu provozoval demokratickou školu pro domácí školáky. Mimo jiné pracoval jako zastupující učitel, suploval na asi 20 různých školách.

Finské národní kurikulum – tedy povinný obsah vzdělávání, je velmi flexibilní. Neříká, kdy musíte studovat jaký obsah a také obsah není definován podrobně.

Obce a školy vytvářejí své vlastní učební plány na základě národního kurikula. Takže existují tři úrovně kurikula.

Ředitelé a učitelé mají velkou míru autonomie. Učební plán dává učitelům velkou míru svobody, je velmi flexibilní, zároveň je na učitelích, zda svobodu skutečně uplatní. (pozn. neexistují celostátní testy, žebříčky škol ani inspekce)

Žijí mezi námi mladí lidé, kteří nemají možnost naplňovat své potřeby. Říká se jim sociálně znevýhodněné děti. [1]

Důvody vzniku nepříznivé sociální situace bývají různé. Ohrožení dětí a mladých lidí spočívá především v tom, že postrádají blízké pečující osoby nebo žijí s lidmi, kteří z rozmanitých příčin nejsou schopni na jejich potřeby odpovídat. [2]

Děti reagují na tíživé události různě. Pokaždé se však vyrovnávají s tím, co si pamatují, co cítí a učí se přizpůsobit tomu, co se děje, nebo tomu, co se stalo. Učí se přežít.

Podmiňují si strategie chování, kterými by rády naplnily své potřeby, jenže nemají-li k tomu podmínky, často potlačí pocity a vytěsnění prožité události. Učí se nevnímat své potřeby za cenu stále hlubšího narušení sebeobrazu, sebeúcty, důvěry ve svět i v blízkost s lidmi. [3]

Autor: Michaela Řeřichová

Žijí mezi námi mladí lidé, kteří nemají možnost naplňovat své potřeby. Říká se jim znevýhodněné děti. [1]

Ohrožení dětí a mladých lidí spočívá především v tom, že postrádají blízké pečující osoby nebo žijí s lidmi, kteří z rozmanitých příčin nejsou schopni na jejich potřeby odpovídat. [2]

Děti reagují na tíživé události různě. Pokaždé se však vyrovnávají s tím, co si pamatují, co cítí a učí se přizpůsobit tomu, co se děje, nebo tomu, co se stalo. Učí se přežít.

Osvojují si strategie chování, kterými by rády své potřeby naplnily, jenže pokud k tomu nemají podmínky, chybí jim inspirace k nápodobě, často potlačí pocity, vytěsní prožité události a svým jednáním spíše přispívají ke zhoršení situace.

Učí se nevnímat své potřeby za cenu stále hlubšího narušení sebeobrazu, sebeúcty, důvěry ve svět i v blízkost s lidmi. [3]

Žijí mezi námi mladí lidé, kteří nemají možnost naplňovat své potřeby. Říká se jim znevýhodněné děti. [1]

Ohrožení dětí a mladých lidí spočívá především v tom, že postrádají blízké pečující osoby nebo žijí s lidmi, kteří z rozmanitých příčin nejsou schopni na jejich potřeby odpovídat. [2]

Děti reagují na tíživé události různě. Pokaždé se však vyrovnávají s tím, co si pamatují, co cítí a učí se přizpůsobit tomu, co se děje, nebo tomu, co se stalo. Učí se přežít.

Osvojují si strategie chování, kterými by rády své potřeby naplnily, jenže pokud k tomu nemají podmínky, chybí jim inspirace k nápodobě, často potlačí pocity, vytěsní prožité události a svým jednáním spíše přispívají ke zhoršení situace.

Učí se nevnímat své potřeby za cenu stále hlubšího narušení sebeobrazu, sebeúcty, důvěry ve svět i v blízkost s lidmi. [3]

Státní instituce se neptají každého jednotlivého člověka kdo jsi, co cítíš a co potřebuješ. Pocity i potřeby konkrétních lidí se ztrácí v rozhodnutích mocných. Tito a další lidé jsou si toho vědomi. A vy?

Začlenění myšlenky lidských práv do mezinárodního práva by mohlo být jedním z významných morálních úspěchů historie lidí. [1] Zdá se, že zákony o lidských právech dávají práva všem lidem bez ohledu na státní příslušnost a poskytují lidem neocenitelnou ochranu před mocí států a diskriminací.

Přesto je pro mě těžké nalézat argumenty pro vyvarování se závěru, že jednotlivci, organizace, instituce a vlády nadále porušují lidská práva. Proč se například mučení účastní více než 140 zemí ze 172 zemí, které patří do OSN a zavázali se k dodržování Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech, která zakazuje mučení a jiné formy špatného zacházení? [2] Proč se v posledních několika letech počet autoritářských států zvýšil?

Státní instituce se neptají každého jednotlivého člověka kdo jsi, co cítíš a co potřebuješ. Pocity i potřeby konkrétních lidí se ztrácí v rozhodnutích mocných. Tito a další lidé jsou si toho vědomi. A vy?

Začlenění myšlenky lidských práv do mezinárodního práva by mohlo být jedním z významných morálních úspěchů historie lidí. [1] Zdá se, že zákony o lidských právech dávají práva všem lidem bez ohledu na státní příslušnost a poskytují lidem neocenitelnou ochranu před mocí států a diskriminací.

Přesto je pro mě těžké nalézat argumenty pro vyvarování se závěru, že jednotlivci, organizace, instituce a vlády nadále porušují lidská práva. Proč se například mučení účastní více než 140 zemí ze 172 zemí, které patří do OSN a zavázali se k dodržování Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech, která zakazuje mučení a jiné formy špatného zacházení? [2] Proč se v posledních několika letech počet autoritářských států zvýšil?

Autor: Michaela Řeřichová

Státní instituce se neptají každého jednotlivého člověka kdo jsi, co cítíš a co potřebuješ. Pocity i potřeby konkrétních lidí se ztrácí v rozhodnutích mocných. Tito a další lidé jsou si toho vědomi. A vy?

Začlenění myšlenky lidských práv do mezinárodního práva by mohlo být jedním z významných morálních úspěchů historie lidí. [1] Zdá se, že zákony o lidských právech dávají práva všem lidem bez ohledu na státní příslušnost a poskytují lidem neocenitelnou ochranu před mocí států a diskriminací.

Pan Jaromír Beran, ředitel Kanceláře ministra školství, nás v odpovědi na naši otázku, položenou na kulatém stolu Eduin a SKAV pořádaném v rámci akce Schola Pragensis v Kongresovém centru Praha, vyzval k dialogu. Vyslovil přání, abychom navrhovali naše nápady a přicházeli společně na možná řešení poté, co vyjádřil, že vnímá tíhu otázky;

Jak ze systému státních škol neučinit neproniknutelnou past, ze které nebudou moci vystoupit ti, kteří v něm nenalézají bezpečná prostředí pro učení dětí? Pokud vláda zabrání těmto lidem vytvářet si vlastní školy a využívat jiných vzdělávacích příležitostí existujících ve světě a zároveň se jí nepodaří pozitivně změnit prostředí škol?

Záznam z kulatého stolu SKAV, Eduin ze dne 28. 11. 2019.

Obavy plynou z tvrzení „expertní skupiny“ vepsaných do dokumentu, který má sloužit MŠMT za podklad k chystané Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030;

Autor: Maruška Brzobohatá, studentka

Listí na stromech už ztrácelo svou barvu, postupně se ochlazovalo a starostliví rodiče dbali, aby jejich děti na hřišti byly teple oblečené. Lidé se procházeli po pískových cestách, mnohdy s kočárkem nebo pejskem, někteří chvílemi posedávali na lavičkách a užívali si poslední slunečné dny.

A v tomto parku spolu seděli na lavičce ona a on. Drželi se za ruce a vychutnávali si společný čas.

„Víš, že ti strašně závidím?“ špitla do ticha a prolomila tak dlouhé mlčení.

Překvapeně se na ni podíval. „Ano, a pročpak?“

„Že víš, co tě baví a v čem jsi dobrý,“ povzdechla. Od dětství ho zajímali roboti a vášnivě se jim věnoval. Vyšel střední školu informačních technologií a nyní v tomto směru pokračoval i na vysoké, jejíž volba mu byla vždycky jasná.

Autor: Maruška Brzobohatá, studentka

Listí na stromech už ztrácelo svou barvu, postupně se ochlazovalo a starostliví rodiče dbali, aby jejich děti na hřišti byly teple oblečené. Lidé se procházeli po pískových cestách, mnohdy s kočárkem nebo pejskem, někteří chvílemi posedávali na lavičkách a užívali si poslední slunečné dny.

A v tomto parku spolu seděli na lavičce ona a on. Drželi se za ruce a vychutnávali si společný čas.

„Víš, že ti strašně závidím?“ špitla do ticha a prolomila tak dlouhé mlčení.

Překvapeně se na ni podíval. „Ano, a pročpak?“

„Že víš, co tě baví a v čem jsi dobrý,“ povzdechla. Od dětství ho zajímali roboti a vášnivě se jim věnoval. Vyšel střední školu informačních technologií a nyní v tomto směru pokračoval i na vysoké, jejíž volba mu byla vždycky jasná.

Listí na stromech už ztrácelo svou barvu, postupně se ochlazovalo a starostliví rodiče dbali, aby jejich děti na hřišti byly teple oblečené. Lidé se procházeli po pískových cestách, mnohdy s kočárkem nebo pejskem, někteří chvílemi posedávali na lavičkách a užívali si poslední slunečné dny.

A v tomto parku spolu seděli na lavičce ona a on. Drželi se za ruce a vychutnávali si společný čas.

„Víš, že ti strašně závidím?“ špitla do ticha a prolomila tak dlouhé mlčení.

Překvapeně se na ni podíval. „Ano, a pročpak?“

„Že víš, co tě baví a v čem jsi dobrý,“ povzdechla. Od dětství ho zajímali roboti a vášnivě se jim věnoval. Vyšel střední školu informačních technologií a nyní v tomto směru pokračoval i na vysoké, jejíž volba mu byla vždycky jasná.

Ona byla jiná. Vždycky usilovala o uznání, takže se na základní škole pilně snažila o výborný prospěch. Na přání rodičů pokračovala na prestižním gymnáziu. Chtěla ukázat, že je dobrá.

Autor: Jana Nováčková

8. února vyšel na Aktualne.cz článek paní Hronové s provokativním názvem Zrušme povinnou školní docházku, je to vězení, žádá projekt Svoboda učení

Začnu pozitivně: je báječné, že paní redaktorka přibližuje téma, o němž většina lidí zatím ani neslyšela, totiž, že kromě modelu tradičního vzdělávání, kde všechno řídí dospělí, existuje i model vzdělávání, které si řídí samy děti (to, že to není nějaký nahodilý moderní exces, ale že existuje již sto let a že vede k velmi dobrým výsledkům, článek nezmiňuje). Oceňuji také, že článek ani není napsán nějakým moc odsuzujícím způsobem, jak to lidé často dělávají, když se setkají se zcela odlišným přístupem, o němž mají málo informací či se hodně vymyká jejich dosavadním zkušenostem. Co se dá článku vytknout, je málo zdrojů, které si autorka našla a použila. Článek evidentně vychází z diskuse na festivalu PREF v listopadu minulého roku, kde jsme spolu s paní Řeřichovou a panem Feřtekem hovořili o vnitřně řízeném vzdělávání. Jenže té diskusi předcházela přednáška, kterou jsme s paní Řeřichovou měly předtím. Uváděly jsme tam pádné argumenty především z vývojové psychologie, proč tvrdíme, že tradiční škola – tedy vnějšně řízené vzdělávání dětem opravdu neprospívá – jde totiž proti tomu, co víme o učení z neurověd, jde proti potřebám dětí (to nikdy nemůže dopadnout dobře), neumožňuje synchronizaci vnitřního zrání s podněty, které by posouvaly vývoj zdravě dál. To prostě hromadné vyučování stejného obsahu stejným způsobem ve stejném čase nemůže zajistit. Takže škole nezbývá než používat vnější motivaci, která, jak prokázaly stovky psychologických experimentů za minulých 50 let, má velmi negativní účinky.

Autor: Jana Nováčková

8. února vyšel na Aktualne.cz článek paní Hronové s provokativním názvem Zrušme povinnou školní docházku, je to vězení, žádá projekt Svoboda učení

Začnu pozitivně: je báječné, že paní redaktorka přibližuje téma, o němž většina lidí zatím ani neslyšela, totiž, že kromě modelu tradičního vzdělávání, kde všechno řídí dospělí, existuje i model vzdělávání, které si řídí samy děti (to, že to není nějaký nahodilý moderní exces, ale že existuje již sto let a že vede k velmi dobrým výsledkům, článek nezmiňuje). Oceňuji také, že článek ani není napsán nějakým moc odsuzujícím způsobem, jak to lidé často dělávají, když se setkají se zcela odlišným přístupem, o němž mají málo informací či se hodně vymyká jejich dosavadním zkušenostem. Co se dá článku vytknout, je málo zdrojů, které si autorka našla a použila. Článek evidentně vychází z diskuse na festivalu PREF v listopadu minulého roku, kde jsme spolu s paní Řeřichovou a panem Feřtekem hovořili o vnitřně řízeném vzdělávání. Jenže té diskusi předcházela přednáška, kterou jsme s paní Řeřichovou měly předtím. Uváděly jsme tam pádné argumenty především z vývojové psychologie, proč tvrdíme, že tradiční škola – tedy vnějšně řízené vzdělávání dětem opravdu neprospívá – jde totiž proti tomu, co víme o učení z neurověd, jde proti potřebám dětí (to nikdy nemůže dopadnout dobře), neumožňuje synchronizaci vnitřního zrání s podněty, které by posouvaly vývoj zdravě dál. To prostě hromadné vyučování stejného obsahu stejným způsobem ve stejném čase nemůže zajistit. Takže škole nezbývá než používat vnější motivaci, která, jak prokázaly stovky psychologických experimentů za minulých 50 let, má velmi negativní účinky.

8. února vyšel na Aktualne.cz článek paní Hronové s provokativním názvem Zrušme povinnou školní docházku, je to vězení, žádá projekt Svoboda učení

Začnu pozitivně: je báječné, že paní redaktorka přibližuje téma, o němž většina lidí zatím ani neslyšela, totiž, že kromě modelu tradičního vzdělávání, kde všechno řídí dospělí, existuje i model vzdělávání, které si řídí samy děti (to, že to není nějaký nahodilý moderní exces, ale že existuje již sto let a že vede k velmi dobrým výsledkům, článek nezmiňuje). Oceňuji také, že článek ani není napsán nějakým moc odsuzujícím způsobem, jak to lidé často dělávají, když se setkají se zcela odlišným přístupem, o němž mají málo informací či se hodně vymyká jejich dosavadním zkušenostem. Co se dá článku vytknout, je málo zdrojů, které si autorka našla a použila. Článek evidentně vychází z diskuse na festivalu PREF v listopadu minulého roku, kde jsme spolu s paní Řeřichovou a panem Feřtekem hovořili o vnitřně řízeném vzdělávání. Jenže té diskusi předcházela přednáška, kterou jsme s paní Řeřichovou měly předtím. Uváděly jsme tam pádné argumenty především z vývojové psychologie, proč tvrdíme, že tradiční škola – tedy vnějšně řízené vzdělávání dětem opravdu neprospívá – jde totiž proti tomu, co víme o učení z neurověd, jde proti potřebám dětí (to nikdy nemůže dopadnout dobře), neumožňuje synchronizaci vnitřního zrání s podněty, které by posouvaly vývoj zdravě dál. To prostě hromadné vyučování stejného obsahu stejným způsobem ve stejném čase nemůže zajistit. Takže škole nezbývá než používat vnější motivaci, která, jak prokázaly stovky psychologických experimentů za minulých 50 let, má velmi negativní účinky.

Během dne, který jsem trávil spolu s Ericem Hanushkem se mě opakovaně ptal: „Pokud rostoucí produktivita pracovníků nepochází ze vzdělávání, odkud pochází?“

Dobrá otázka. V premoderním světě byli pracovníci málo vzdělaní a měli nízkou produktivitu. V moderním světě mají pracovníci mnoho vzdělání a vysokou produktivitu. Produktivita (a vzdělání!) stále stoupají. Pokud formální akademické vzdělání není hlavním důvodem, co jím je?

Bezpečná odpověď zní: Nevím. Ale ať už je odpověď jakákoli, nejde o vzdělání. “Bezpečné“ odpovědi však nejsou mým stylem. I když si nejsem jistý, myslím, že mám docela dobrý odhad. Nebo přesněji řečeno, dva docela dobré odhady. Čemu moderní pracovník vděčí za vysokou produktivitu?

1. PRAXE