
Winepunk
Karanténa
Loni v létě jsem strávil tři dny v office bloku na okraji Prahy. Vzali si mě jako tlumočníka na školení, kde vlastně tlumočníka nepotřebovali. Všichni tři (školitel a dva školení) uměli anglicky zhruba stejně blbě, takže se docela pěkně domluvili. Seděl jsem na zadku a čekal, až mě budou potřebovat. Tři dny bezbřehý nudy a čučení do blba občas přerušila otázka: “Jak se řekne středník?” Odpověděl jsem a čučel dál. Na intenzivní slunce za oknem, odstíněný předokenní žaluzií a roletou, aby se dalo rozsvítit světlo. Na fontánku mezi kostkama domů, kam chodili ti rebelštější zaměstnanci kouřit. Na provoz v protější sendvičárně, kde byla neustálá fronta stejně oblečených stejně starých mužů a žen, vyměňujících si neškodný fráze o dopravě, dovolený v Chorvatsku a o tom, jak hrála Sparta.